Syn.: Mandragora microcarpa Bertol., Mandragora officinarum L. pro parte, Mandragora foemina Thell., Mandragora haussknechtii Heldr.
Česká jména: mandragora (Hájek 1562, Huber 1596), pokřín (Presl 1846)
Čeleď: Solanaceae – lilkovité
Rozšíření: Mediteránní druh, v některých oblastech Středozemí však chybí.
Ekologie: Xerotermní stanoviště, kamenité stráně, úhory a rumiště, okraje polí a cest, olivové háje. Vykvétá od září do listopadu, výjimečně i v jarních měsících.
Popis: Vytrvalá bylina s dužnatou kořenovou hlízou, 10–20 cm vysoká, listy v přízemní růžici, řapíkaté, vejčité, až 20 cm dlouhé, na povrchu krabaté. Květy krátce stopkaté, jednotlivé, 5četné, kalich zvonkovitý, koruna nálevkovitě zvonkovitá, světle fialová, 3–4 cm dlouhá a 2–3 cm v průměru. Plodem je ve zralosti červenožlutá až oranžová bobule.
Záměny: Příbuzná mandragora lékařská (Mandragora officinarum) kvete na jaře, korunní lístky má užší, světleji zbarvené, plody jsou ve zralosti žluté.
Poznámka: Stejně jako mandragora lékařská je i tento na podzim kvetoucí druh mandragory opředen řadou legend a pověstí. Od starověku se užívala v léčitelství, její kořen byl ceněn jako zázračný lék proti řadě neduhů. Cenila se i v magii. Hlízy rostliny jsou jedovaté.
Fotografovali Jan Hrbek, dne 5. 9. 2008 (Itálie, Sicílie, pohoří Madonie); Alena Vydrová a Vít Grulich, září 2015 (Itálie, Apulie) a září 2016 (Itálie, Sicílie).