Syn.: Agaricus obscurus sensu auct., Armillaria obscura sensu auct., Armillaria polymyces sensu auct., Armillariella ostoyae Romagn. – václavka tmavá, václavka Ostoyova
Čeleď: Physalacriaceae Corner
Rozšíření a ekologie: Václavky jsou rozšířené téměř po celém světě. Václavka smrková vyrůstá hlavně od září do listopadu v trsech na mrtvém i živém dřevu jehličnatých stromů, především smrků a borovic, někdy také listnáčů. Najdeme ji hlavně v jehličnatých a smíšených lesích, ale i v sadech a parcích.
Popis: Klobouk má v průměru 3,5–15 cm, v mládí je vyklenutý, později až plochý. Má světle fialovohnědou, rezavě hnědou až tmavě červenohnědou barvu a na povrchu tmavě hnědé šupinky. Na okraji je klobouk starších plodnic světlejší a rýhovaný, ve stáří nebo po deštích poněkud olysává. Lupeny jsou v mládí bílé nebo světle masové, ve stáří až červenohnědé a skvrnité. Třeň je vysoký 6–20 cm, 0,5–3 cm tlustý, válcovitý, na bázi mírně rozšířený. Má masovou až černohnědou barvu, pod kloboukem bělavou, vláknitý povrch pokrytý zbytky bělavého vela s hnědými vločkami. Na třeni je výrazný vatovitý prsten se dvěma ostřími, bělavé barvy s hnědými vločkami, na spodní straně tmavě šupinkatý. Dužnina je bělavá, tuhá, chuť je natrpklá, vůně nevýrazná. Výtrusný prach je žlutavý, výtrusy bezbarvé, krátce elipsoidní až oválné, tenkostěnné, hladké. Půdou nebo pod kůrou se václavka šíří rhizomorfy – černými silnými tvrdými rozvětvenými provazci. Ve dřevu se pak rozrůstá jemným bílým myceliem.
Záměny: Dříve byly václavky pokládány za jeden druh – václavku obecnou (Armillaria mellea). Postupně se ukázalo, že pod tímto druhovým jménem je zahrnováno několik samostatných druhů. Řada poznatků především v lesnictví je vztahována ještě ke kumulativnímu druhu „václavka obecná (Armillaria mellea s. l.)“ (= sensu lato, v širším smyslu).
Kromě václavky smrkové mají blanitý prsten ještě václavka žlutoprstenná (Armillaria mellea) rostoucí v teplejších oblastech na listnáčích a václavka severská (Armillaria borealis) spíše z výše položených chladnějších oblastí. Pavučinovitý prsten a žlutavé vločky na klobouku a na třeni má václavka hlízovitá (Armillaria gallica) z nižších vlhčích poloh.
Poznámky: Václavka smrková je za syrova mírně jedovatá, po delším tepelném zpracování jedlá, mladé kloboučky jsou vhodné k nakládání do octa.
Pro lesníky je ovšem václavka smrková jedna z nejškodlivějších hub. Ve smíšených lesích s přirozenou skladbou dřevin rozkládá především pařezy a příležitostně kořeny přestárlých stromů. Ale ve smrkových monokulturách ve středních polohách je primárně parazitickou dřevokaznou houbou, napadá i kořeny a spodní část kmenů živých stromů. Takto poškozené stromy vadnou, zastavuje se růst, narušuje se jejich stabilita proti větru a také vznikají vhodné podmínky pro množení podkorního hmyzu.
Fotografováno ve dnech 5. 10. (Šumava, u Horské Kvildy), 18. a 19. 10. 2008 (u Roztok).