Hořec tolitovitý (Gentiana asclepiadea) se svými modrými a medově vonícími květy je ozdobou pozdního léta hor našich Sudet a Karpat – Krkonoš, Jizerských hor, Hrubého Jeseníku i Beskyd. Roste v řídkých lesích, na pasekách a u cest, od nadmořské výšky asi 600 m až po vysokohorské louky.
Vědecké jméno Gentiana je odvozeno od jména starověkého illyrského krále Gentia, který doporučoval hořce jako léčivo. Používaly se například i jako protijed (antidotum). Asclepiadea pochází zřejmě od řeckého boha léčení Asclepia, nebo od řeckých léčitelů – asclepiadů. České jméno hořec pak souvisí s hořčinami v něm obsaženými – dodnes se extrakty z některých hořců přidávají do likérů. Jeho modré květy jsou značně variabilní, od světlejších až po temně modré, se světle zelenými tečkami a proužky.
Kromě rostlin s modrými květy se občas (odhaduji tak asi v 0,5 % případů) nacházejí i květy čistě bílé, jen se zelenými tečkami a proužky. Zajímavé je i to, že ačkoliv hořec tolitovitý je vytrvalou rostlinou, tak jsem ani bíle, ani růžově nebo fialově kvetoucí rostliny nenacházel na stejném místě i v dalších letech. Jakoby by byly málo životaschopné a buď se vysemenily někde jinde, anebo spíše vznikaly de novo z modrých. (Výjimkou je jedno místo, kde nacházím rostliny s růžovými květy tři roky po sobě.)
Velmi pravděpodobným vysvětlením bílých forem jsou mutace v syntéze antokyanů, modrého a červeného barviva řady květin; ostatně anthos znamená řecky květ. I když jsem nenalezl přímý odkaz na mutace v syntéze antokyanů u hořce tolitovitého, tak je to velmi pravděpodobným vysvětlením. U jiného hořce, bíle kvetoucího kultivaru G. triflora, bylo totiž prokázáno, že je to způsobeno dvěma mutacemi vedoucích ke ztrátě enzymů na začátku syntézy antokyanů (Nakatsuka et al. 2005). Je zajímavé, že v přírodě se sice nacházejí bílé formy i u jiných hořců, jako např. u hořce jarního (Gentiana verna), hořce bezlodyžného (Gentiana acaulis) apod., ale osobně jsem na svých cestách po Alpách dosud nenašel žádné jejich bílé formy a jejich frekvence bude zřejmě podstatně nižší než u hořce tolitovitého v Krkonoších. Jako jediné barevné odchylky u ostatních hořců jsem viděl jen bleděmodrý hořec bezlodyžný (G. acaulis) a trs fialových hořců jarních (G. verna).
Kromě modře a bíle kvetoucích hořců tolitovitých jsem zcela výjimečně nacházel růžově a fialově kvetoucí trsy. Za těch 50 let, co chodím po Krkonoších, jich v trojúhelníku mezi Kotlem-Rezkem a Janovou horou nebylo snad ani deset. I u těchto barevných forem mě zajímalo, co by mohlo být příčinou těchto barevných „mutací“. U růžovo-fialových květů by se mohlo jednat i o změnu v kyselosti (pH) šťávy ve vakuole, kde se barviva nacházejí. Je známo, že antokyany reagují na změnu pH svým zbarvením. V kyselém prostředí jsou červené a v zásaditějším modré. Udělal jsem i jednoduchý pokus, kdy jsem nalezené useknuté modré květy pokapal citronovou šťávou a ony začaly po určité době červenat.
Druhým vysvětlením by mohly být změny v regulaci syntézy antokyanů pohyblivými dědičnými elementy, tzv. transposony, za jejichž objevení dostala Barbara McClintocková Nobelovu cenu a které u rostlin představují až 80 % DNA. Regulační úloha transposonů v barvě antokyanů byla prokázána u růžové formy hořce Gentiana scabra (Nakatsuka et al. 2006) a uplatňují se i u dalších květin. Například u petunií bylo zjištěno, že transposony způsobují alkalinizaci šťávy ve vakuole a tím mění barvu antokyanů a zabarvení květů z červené na modrou (Chuch et al. 1993).
Zajímavé je i to, že ačkoliv hořec tolitovitý je vytrvalou rostlinou, tak jsem ani bíle, ani růžově nebo fialově kvetoucí rostliny nenacházel na stejném místě i v dalších letech. Jakoby by byly málo životaschopné a buď se vysemenily někde jinde, anebo spíše vznikaly de novo z modrých. Jelikož se zřejmě jedná o recesivní mutace (je zapotřebí, aby obě kopie genu, tzv. alely, byly mutovány, aby se mutace projevila), předpokládal bych, že zkřížení dvou modrých heterozygotů, kteří mají jednu alelu mutovanou, dá vzniknout v další generaci jedincům jak modrým, tak i bílým, případně růžovým. Nemám zatím pro tento jev žádné jiné lepší uspokojivé vysvětlení.
Ať je to s barvou hořců jakkoli, tak se jedná o krásné květiny, které si zasluhují náš obdiv a ne nadarmo jsou symbolem Krkonošského národního parku. Pokud by někdo z botaniků nebo pracovníků KRNAPu měl zájem o tuto problematiku, rád je upozorním na naleziště růžových nebo fialových hořců. Přivítám i názor odborníků nebo laiků na toto téma.
V Krkonoších fotografovali Cedrik a Štěpánka Haškovcovi.