Stefan Falimirz (Phalinurus, Phalimirus) byl polský (pravděpodobně rusínský) lékař první poloviny 16. století, autor prvního polského tištěného herbáře.
Působil v Kraśniku, což je malopolské město v dnešním Lublinském vojvodství. Jeho zásadním dílem byl spis O ziolach y o moczy gich (plným názvem O ziolach y o moczy gich. O paleniu wodek z zioł. O Oleykach przyprawianiu. O Rzeczach zamorskich. O Zwierzętach, o Ptaszech, y o Ribach. O Kamieniu drogim. O Urinie, o Pulsie, Y o inych znamionach. O Rodzeniu dziatek. O Naucze gwiazdeczney. O stawianiu baniek; Y o puszczaniu krwie. O Rządzeniu czasu powietrza morowego. O lekarstwiech doswiadczonych na wiele niemoczy. O Naucze Barwierzkiey.), který vyšel tiskem v Krakově v roce 1534. Kniha byla dedikována hraběti Janovi Tęczyńskému (1492–1541), vojvodovi podolskému.
Jak samotný titul knihy naznačuje, kromě rostlin evropských jsou tu uvedeny i rostliny cizokrajné, zámořské, nechybí tu například aloe, manna, granátové jablko, laudanum, muškátový květ, olibanum a řada dalších, v této době již dobře známých exotických rostlin.
Kniha se věnuje také přípravě pálených vod a olejů, taková pasáž byla tehdy v knihách podobného obsahu běžná.
Kniha je poměrně bohatě ilustrována, rytiny jsou povětšině převzaty z německých tisků z 15. století (Hortus sanitatis). Jsou velmi zjednodušené, což odpovídalo možnostem tehdejšího tisku, jediná ilustrace byla obvykle vytištěna hned v několika různých knihách. S dílem Hortus sanitatis je do značné míry svázán i text polské knihy, je vlastně jeho volným překladem.
V první polovině 16. století už méně běžné bylo pojednání o zvířatech a jejich použití v medicíně, tyto zmínky jsou častější v literatuře starší. Nejčastěji tu šlo o zvířecí maso, sádlo, krev, moč nebo lejno. V nejstarším českém tištěném herbáři J. Černého z roku 1517 najdeme snad jen sádlo, žluč, játra, jelení a jednorožčí roh, havraní oko, psí, myší, slepičí, holubí a volské lejno, eventuálně kozí bobky (obzvláštní exotikou voní ambra a muškus); z celých zvířat zaznamenáme snad jen hada, jelena, zajíce a vlaštovku (tedy i s jejím hnízdem), pochopitelně také mumii, které byla považována za všelék. Polský spis je tedy po této stránce podstatně obsáhlejší, jeví se i jako archaičtější, je poplatný pozdně středověké knižní produkci.
Samostatnou kapitolu v knize mají i nerosty a drahé kameny, obsáhlé jsou také stati o určování diagnózy podle moči (urinoskopie) nebo o rození dětí, nechybí traktát o pouštění krve.
Pozdější Falimirzův nástupce – autor dalšího polského tištěného herbáře Marcin z Urzędowa – svého předchůdce nikterak nešetřil, ve své vlastní knize se zmínil několikrát o jeho nepřesnostech a nepravdách. Nicméně ani pravdy Marcinovy samozřejmě nelze brát jako věčné, neměnné. Jeho kritika však jistě měla pozitivní vliv na utváření novověké polské medicíny i vědy o rostlinách.
