Soupis pramenů:
- Dioscorides: Περί ὕλης ἰατρικής (De Materia Medica). Manuskript „Dioscurides Neapolitanus“, Biblioteca Nazionale di Napoli, Cod. Gr.; 7. století: Kissos
- Pseudo-Apuleius: Herbarius. En andere teksten. Manuskript, Den Haag, MMW, 10 D 7; Francie, asi 900–1000: Aedera nigra
- Pseudo-Apuleius: Herbal. Manuskript, Oxford, Bodleian Library, MS. Ashmole 1431; Anglie, St. Augustine’s abbey, Canterbury, asi 1070–1100: Hedera nigra
- Pseudo-Apuleius: Dioscorides, Herbals (extracts), etc. Manuskript, Oxford, Bodleian Library, MS. Bodl. 130; Anglie, Bury St. Edmunds, konec 11. století: Edera
- Miscellaneous medical and herbal texts. Manuskript, Oxford, Bodleian Library, MS. Ashmole 1462; Anglie, konec 12. století: Edera nigra
- Bartholomaei Mini de Senis; Platearius; Nicolaus of Salerno: Tractatus de herbis. Manuskript, British Library, Egerton 747; Itálie (snad Salerno), mezi lety 1280 a 1310: Edera nigra
- Manfredus de Monte Imperiali: Liber de herbis et plantis. Manuskript, Bibliothèque nationale de France, Département des manuscrits, Latin 6823, 1301–1350: Edera nigra
- Giovannino et Salomone De‘ Grassi (?): Historia plantarum (per l’ imperatore Venceslao di Lussemburgo). Manuskript, Biblioteca Casanatense, Ms. 459; Itálie, Lombardie, 1395–1400: Edera nigra
- Voynich Manuscript. Manuskript, Yale University, Beinecke MS 408, po roce 1404: nečitelné
- Tractatus de herbis. Manuskript, British Library, Sloane 4016, kolem 1440: Edera nigra
- Dioscorides: Περί ὕλης ἰατρικής (De Materia Medica). Manuskript, Salamanca, MS. 2659, 15. století: Kissós
- [R]ogatu plurimo[rum]… Peter Schoeffer, Mainz, 1484: Edera arborea
- Johannes von Cuba: Gart der Gesundheit. Hamsen Schoensperger, Augspurg, 1487: Edera arborea
- Johannes von Cuba: Ortus sanitatis. Paris, 1501?: Edera arborea
- Leonhart Fuchs: De historia stirpium commentarii insignes. Basel, 1542: Hedera nigra, Hedera helix
- Dioscorides (překlad Andrés de Laguna): De Materia Medica. Antwerp, 1555: Hedera nigra, Hedera helix
- Hieronymus Bock: Kreuter Buch. Strassburg, 1560: Hedera
- Pietro Andrea Mattioli (Hájkův překlad): Herbář jinak Bylinář, Praha, 1562: Hedera arborea, Hedera helix
- Pietro Andrea Mattioli (Huberův překlad): Herbář aneb Bylinář, Praha, 1596: Hedera major vel arborea, Hedera helix, břečtan, bržečtan
Poznámka k Soupisu pramenů: Bez rozpaků přidávám k této břečťanové ikonografii i kresbu z velmi problematického tzv. Voynichova rukopisu, nic jiného než břečťan a dub na ní totiž pravděpodobně není. Tato kresba vykazuje značnou podobnost s vyobrazením břečťanu z Liber de herbis et plantis snad italského lékaře Manfreda de Monte Imperiali. Na rozdíl od řady jiných středověkých rukopisů v obou těchto vyobrazeních nechybí vykreslení opory pro tuto kořenovou liánu, kterou představuje morfologicky dobře vyhraněný strom s nápadným kmenem a laločnatými listy (níže více).
Okolo jiného dříví dře se aneb ze skály vzhůru pne se (Černý 1517)
Břečťan popínavý (Hedera helix) byl rostlinou dobře známou už starým mistrům umění lékařského, jeho vyobrazení najdeme už ve středověkých herbářích (Pseudo-Apuleius). Avšak četné zmínky o něm zaznamenáme i v literatuře antické, Plinius se o něm zmiňuje hned několikrát, rozlišuje rostliny samčí a samičí, k tomu i mnohé další variety (třeba břečťan bílý, černý nebo popínavý). Podle Theofrasta je prý rostlinou původně indickou, kterou na západ přinesl až Alexandr. Třením břečťanového a vavřínového dřeva o sebe tehdejší pastýři údajně nejsnadněji rozdělávali oheň. V dávné medicíně se používal k léčení ran a popálenin, smíchán s netopýří krví sloužil k potlačení růstu vlasů, nádoba vyrobená z břečťanového dřeva údajně dokázala oddělit víno od vody. S kůrou granátového jablka a růžovým olejem zaháněl bolest zubů. V octě vařený tišil též bolest hlavy, škodil však nervům a žilám. No a básníci si z větví této nevadnoucí liány splétali věnce na svá čela – leč špatně se v této souvislosti chvílemi odlišuje břečťan od révy vinné, jak třeba dokládají četná vyobrazení Dionýsova; možná častěji popíná břečťan Dionýsův thyrsos.
Ve středověké ikonografii má většinou podobu bohatě olistěné ratolesti, někdy vidlačnatě větvené, s listy řapíkatými, čepelemi troj- až pětilaločnatými, někdy i kopinatými až vejčitými, celokrajnými nebo zubatými. Často bylo zdůrazňováno, že nikdy nekvete, na mnoha vyobrazeních proto květy zcela chybí – nekvetoucí exemplář je zaznamenán ještě v Schoefferově tisku z roku 1484. Na začátku novověku začal být břečťan rozdělován do dvou druhů – první byl označován jako Hedera nigra, arborea nebo major (břečťan větší), tedy rostlina kvetoucí, druhý nekvetoucí jako Hedera helix (břečťan menší). Toto rozlišení lépe odpovídalo známému faktu, že kvetou jen exempláře některé – dnes víme, že jsou to exempláře dosti staré, snad až sedmdesátileté, v přírodě poměrně zřídka vídané. Odlišnost mezi kvetoucími a nekvetoucími rostlinami se projevuje i ve tvaru listů.
Velmi pozoruhodným je vyobrazení břečťanu z díla Liber de herbis et plantis Manfreda de Monte Imperiali, které vzniklo v první polovině 14. století. Tato ilustrace evidentně formálně koresponduje se zřejmě jihoitalským – a pravděpodobně i starším – rukopisem Tractatus de herbis (Egerton 747) z přelomu 13. a 14. století. Břečťan je zde vypodobněn už i s plody, jeho liánovitý habitus velmi názorně dokresluje přítomnost dubu, kolem kterého se ovíjí. V případě Manfredova rukopisu se jedná o vyobrazení umělecky krásné a botanicky dosti precizní, zcela odlišné od dřívějších podob známých z opisů Pseudo-Apuleia. Podobnou „širokokmennou“ ilustraci objevíme i ve zhruba o sto let mladším a rovněž italském kodexu Tractatus de herbis (Sloane 4016). A také v tzv. Voynichově rukopisu – byť zde došlo k určitým deformitám (to je však pro tento manuskript celkově velmi charakteristické). Tento „italský prvek“ – břečťan na dubu – se v pozdějších novověkých herbářích již neobjevuje. Je velmi pravděpodobné, že ten, kdo vytvořil Voynichův rukopis, znal dílo Manfredovo, a to buď z originálu, anebo z opisů a přepracovaných verzí, eventuálně z děl, pro něž byl Manfredův kodex inspirací. Těch ale patrně nebylo mnoho.
Lze tedy říci, že ve staré ikonografii břečťanu se objevují dvě hlavní linie. Jedna zachycuje tuto liánu bez opory, druhá s oporou, kterou je dub. Tato druhá linie je pravděpodobně zřídkavější, zdá se, že by mohla být italského původu. Časově ji zatím můžeme přiřadit zhruba do 14. a 15. století a nelze zatím doložit, že by se v této době rozšířila i do zaalpského prostoru. K ustálení latinského jména rostliny na Hedera došlo až v 16. století. Právě v této době se od sebe začaly striktněji odlišovat i dva domnělé druhy této rostliny – jeden kvetoucí, druhý nekvetoucí.
Dioscorides: Περί ὕλης ἰατρικής (De Materia Medica). Manuskript „Dioscurides Neapolitanus“, Napoli, Biblioteca Nazionale, Cod. Gr.; 7. století: Kissos
Pseudo-Apuleius: Herbarius. En andere teksten. Manuskript, Den Haag, MMW, 10 D 7; Francie, asi 900–1000: Aedera nigra
Pseudo-Apuleius: Herbal. Manuskript, Oxford, Bodleian Library, MS. Ashmole 1431; Anglie, St. Augustine’s abbey, Canterbury, asi 1070–1100: Hedera nigra
Pseudo-Apuleius: Dioscorides, Herbals (extracts), etc. Manuskript, Oxford, Bodleian Library, MS. Bodl. 130; Anglie, Bury St. Edmunds, konec 11. století: Edera
Miscellaneous medical and herbal texts. Manuskript, Oxford, Bodleian Library, MS. Ashmole 1462; Anglie, konec 12. století: Edera nigra
Bartholomaei Mini de Senis; Platearius; Nicolaus of Salerno: Tractatus de herbis. Manuskript, British Library, Egerton 747; Itálie (Salerno), mezi lety 1280 a 1310: Edera nigra
Manfredus de Monte Imperiali: Liber de herbis et plantis. Bibliothèque nationale de France, Département des manuscrits, Latin 6823, 1301–1350: Edera nigra
Giovannino et Salomone De‘ Grassi: Historia plantarum. Manuskript, Biblioteca Casanatense, Ms. 459; Itálie, Lombardie, 1395–1400: Edera nigra
Voynich Manuscript. Yale University, Beinecke MS 408, po roce 1404: nečitelné
Tractatus de herbis. British Library, Sloane 4016, kolem 1440: Edera nigra
Dioscorides: Περί ὕλης ἰατρικής (De Materia Medica). Manuskript, Salamanca, MS. 2659, 15. století: Kissós
[R]ogatu plurimo[rum]…. Peter Schoeffer, Mainz, 1484: Edera arborea
Johannes von Cuba: Gart der Gesundheit. Hamsen Schoensperger, Augspurg, 1487: Edera arborea
Johannes von Cuba: Ortus sanitatis. Paris, 1501?: Edera arborea
Leonhart Fuchs: De historia stirpium commentarii insignes. Basel, 1542: Hedera nigra, Hedera helix
Dioscorides (překlad Andrés de Laguna): De Materia Medica. Antwerp, 1555: Hedera nigra, Hedera helix
Hieronymus Bock: Kreuter Buch. Strassburg, 1560: Hedera
Pietro Andrea Mattioli (Hájkův překlad): Herbář jinak Bylinář, Praha, 1562: Hedera arborea, Hedera helix
Pietro Andrea Mattioli (Huberův překlad): Herbář aneb Bylinář, Praha, 1596: Hedera major vel arborea, Hedera helix, břečtan, bržečtan
Zdroje na internetu:
Biblioteca Casanatense
Bibliothèque nationale de France
Bodleian Library
Botanicus.org
British Library
Dioscorides interactivo
Museum Meermanno-Westreenianum
World Digital Library
Yale University, Beinecke Rare Book and Manuscript Library