ZAJÍMAVOSTI

Kdež nabrati slov a barev a nadšení, abych důstojně ohlásil význam tvůj, vylíčil krásu tvou a oslavil líbeznost, ó skvostná, spanilá, rozkošná květin královno! Až takto převelebně oslovuje růži Primus Sobotka ve svém národopisném pojednání Rostlinstvo a jeho význam v národních písních, pověstech, bájích, obřadech a pověrách slovanských (1879).

Číst dál

…Tyto stromy velmi často využívají ptáci k hnízdění
(na ostrově Cousin to byl především druh Gygis alba).
Ptáci jsou také významným transportním médiem,
protože plody jsou dobře přizpůsobené na přenos na povrchu jejich těl
– dokáží se zabodnout do peří i přilnout pomocí lepkavého výměšku.
Byly dokonce zaznamenány případy,
kdy enormní množství nalepených plodů umořilo ptačí mláďata.
– Vít Grulich (2011): Pisonia grandis R. Br. – Botany.cz.

Číst dál

Začátek novověku bývá nezřídka kladen do roku 1492, objevení břehů Nového světa by snad mělo být dostatečným symbolem pro celou následnou epochu. Při tomto chápání by tedy dějiny novověku měly vlastně být dějinami velkých objevů. Osobně si ale dovoluji tuto věc vidět trochu jinak. Vždyť jaký vliv na člověka přelomu 15. a 16. století mělo nalezení nějaké pevniny na samotném konci tehdejšího světa? Copak neexistovaly jiné události, které dokázaly změnit osudy tehdejších lidí daleko výrazněji? Jedním takovým skutkem mohlo být třeba v roce 1486 i vydání knihy jistých dvou dominikánských mnichů. Řeholníci Jakob Sprenger a Heinrich Kramer tehdy vytvořili vlastně právnickou příručku. Jejich kniha nesla jméno Malleus maleficarum. Možná ji spíše budete znát pod českým názvem Kladivo na čarodějnice.

Číst dál

Četba spisu Topographia Hibernica Geralda z Walesu (1146?–1223?) je povznášející činnost. Aby si čtenář vytvořil na tvorbu tohoto středověkého arcidiakona patřičný názor, je dobré, když se hned na začátku zbaví houževnatě se tvářících pravd, které se sice poctivě naučil ve škole, ale nikdy si je sám fyzicky nepotvrdil. Je proto vhodné zapomenout třeba na kulatost Země, sluneční erupce, černé díry, radiaci, existenci, ale i neexistenci vlkodlaků a rusalek – no řekněte sami, sáhli jste si někdy třeba na takový genom nebo Bermudský trojúhelník? Až pak se před vámi rozevře svět velmi barvitý, plný tajemství i zázraků, u kterého si už nebudete jen neustále ťukat na čelo a lomit rukama nad zúženými pisatelovými horizonty.

Číst dál

V Krkonoších je překrásná zahrada, v níž kvetou nejkrásnější a nejvzácnější květiny celého světa. Ale každému člověku není přáno zahrady té spatřiti; neboť vlastníkem jejím jest skalní duch Krakonoš a ten jen některým lidem dovolí vstoupiti do čarokrásné zahrady své…, tak začíná vyprávění o kouzelné rostlině zvané štěstík z Krakonošovy zahrádky v České čítance pro druhou třídu škol středních z roku 1883.

Číst dál

Vlastnit květ kapradiny je opravdové terno! Každý, kdo ho nosí při sobě, stává se neviditelným, zároveň rozumí řeči zvířat i stromů, může dokonce vídávat duby, jak se scházejí ke svým besedám. S jistotou zná všechny síly přírody, umí předvídat budoucnost, také ho nikdy neopouští štěstí, dokáže najít i ty nejskrytější poklady světa. Není tedy divu, že je po tomto kvítku neustále velká sháňka.

Číst dál

Čím v pravdě mohou býti temné ony krajiny, jevící se na půdě vyhřáté sluncem, jež by měly jím osvětleny býti stejné? Což nemohly by to býti stopy rostlinstva, pohlcující paprsky sluneční? A je-li tu rostlinstvo, jest i vzduch, jest i život… (citace z článku Záhada lunární, který vyšel v časopise Příroda, illustrovaný měsíčník přírodovědecký, v roce 1914). – Jak báječně se dnes můžeme smát podobným historickým výrokům! My už přece dobře víme, že se žádný život na Měsíci nekoná, jsme moudří lidé 21. století! Ale nebuďme na sebe zase až tak moc pyšní! Představy našich předků krásně voněly otazníky – vždyť my jsme tuhle jejich vůni tajemství svým jasným poznáním proměnili leda tak na kříže u cesty. Copak není v tom našem soudobém pohledu na Měsíc i trocha zklamání? To jsme tedy skutečně úplně sami?

Číst dál

Po hluboký vodě,
po černý hlubině
utržený kvítí
pryč ode mne plyne.

Že nebylo nikdy
lásky mezi náma,
voda si to kvítí
sama zutrhala.

Zutrhala z břehů
lilije studený,
zanesla to na hrob
mýmu potěšení.

Studená lilije
z břehu utržená,
jak já vodu poznám,
že vona dno nemá?

– Josef Kainar: Lazar a píseň, Černá voda.

Číst dál

Kdo by se jen opovážil nevěřit nápoji lásky? Určitě existuje – receptů jsou stovky a všechny zaručené! Jen ingredience se chvílemi špatně shánějí – muší oko, žabí hlen nebo slavičí trus vcelku ještě nečiní problémy. Ale co třeba supí hlava nebo velmi oblíbená a především účinná hyení řiť, kterou vychvalovali všichni Řekové a dobrá polovina Římanů? Ne, opravdu to není tak snadné. Jenže existuje jedna bylina, která na lásku vystačí úplně sama. Nejsou k ní potřebná ani žádná zaklínadla.

Číst dál

Hermés, syn Diův, míval ve zvyku nabízet pomocnou ruku lidem v nesnázích. Když se dostali Odysseovi muži na ostrově Aiaie nedobrovolně do prasečího chlívku kouzelnice Kirké, přispěchal statečnému mořeplavci z Ithaky na pomoc také.

Číst dál

Je mnoho podivných rostlin, o nichž je lepší veřejně nemluvit – obvykle totiž mají schopnost přinést tomu, kdo je získá, dřív nebo později prokletí. Existuje však i bylina, o které není radno mluvit, neboť když je o ní cokoli řečeno, okamžitě ztrácí veškerou svou moc. Je-li totiž její pravé jméno vyřčeno, přestává být sebou.

Číst dál

Zvykli jsme si dávat rostlinám sladce znějící jména, vzdávat jejich kráse hold těmi nejnádhernějšími přívlastky. I lidskou spanilost nezřídka oceňujeme podobností s květinami. Není třeba vysvětlovat význam slov jsi krásná jako růže nebo čistá jako lilie…

Číst dál

Když se starší z Pliniů ve svém obřím učeném spisu o přírodě rozepsal o ptácích, nemohl tušit, že jeho slova o datlově hnízdě se uchovají v mysli národů skoro stejně pevně, jako paměť na nešťastný soud Pilátův. Mnozí po něm stále odříkávají: Jestliže v čase mláďat zatlučete hnízdo datlovo dřevěným klínem, přinese si tvor ten otvírací bylinu, kterou přiloží k hnízdu, a klín z něho hned vyskočí. Drží-li pak člověk pod hnízdem červený šátek, datel domnívaje se, že to oheň, upustí do něho otvírací bylinu, aby shořela.

Číst dál

Tato událost by se patrně nemohla stát v Londýně, ani v San Franciscu. Snad by se mohla přihodit v Turíně nebo v Lyonu, nebýt toho, že se samozřejmě udála v Praze. Malá Strana byla vždycky místo dost zvláštní, rozhodně se tady nevznáší jen miliónkrát až příliš dojemně opěvovaný duch nerudovský, do šera malostranských ulic patří určitě přízraků mnohem více. Když sem zafouká z druhého břehu, tak to jde spíš od Josefova, než ze Starého Města. Provane to od nábřeží přes Kampu a zastaví se až na Smíchově u kostela Nejsvětější Trojice. Až tam mají Malostranští konec.

Číst dál