Biologická klasifikace: Animalia, Reptilia, Rhynchocephalia, Sphenodontidae
Syn.: Hatteria punctata Gray, 1842; Sphenodon guntheri Buller, 1877
Česká jména: hatérie novozélandská
Anglická jména: Tuatara
Rozšíření: Endemit Nového Zélandu, původně rozšířený po celém jeho území, po příchodu Evropanů však na hlavních ostrovech vyhynul. Přirozeně žije přibližně na 32 pobřežních ostrovech, rozprostírajících se od Poor Knights Islands (severně od Severního ostrova Nového Zélandu) po North Brother Island v Cookově úžině. Největší subpopulace se nachází na Stephens Island, který má rozlohu 150 hektarů. Byl reintrodukován na sedm ostrovů v Cookově úžině a jeden v zálivu Bay of Plenty.
Způsob života: Obývá skalnaté ostrovy často vystavené silným větrům, od jednoho metru do nadmořské výšky 722 m.
Živí se převážně bezobratlými, členovci, žížalami, plži, ptačími vejci, malými opeřenci, žábami a ještěrkami a rovnokřídlým hmyzem Hemideina thoracica. Dochází i ke kanibalismu. Kvůli nízké rychlosti metabolismu přijímá mnohem méně potravy než ostatní plazi.
Aktivní je hlavně za soumraku a v noci již při teplotách 7 °C, preferuje teplotu 12–16 °C. Žije jednotlivě v norách, které občas brání. Ve slunečných dnech se u vchodu nory vyhřívá. O úkryty se dělí často s mořskými ptáky.
V době rozmnožování jsou samci teritoriální a vzájemně se napadají, nafukují těla, zvedají hřebeny a zbarvují kůži mezi rameny a hřebenem krku. Páří se od ledna do března, vejce pokládá v období od října do prosince. Samice snáší v průměru 8–17 vajec jednou za 2–5 let. Vejce zahrabává do nor nebo do samostatných jamek. Místo snůšky brání proti ostatním samicím, aby při vlastním kladení místo nerozhrabaly. Inkubační doba po nakladení je 12–15 měsíců, přičemž vývoj embrya se během zimních měsíců zastaví. Vylíhlá mláďata měří asi 10 cm a rostou mimořádně pomalu.
Pohlavně dospívá v 10–20 letech. Dlouhověký druh, může se dožít 100 let.
Popis: Robustní plaz z čeledi hatériovitých, dosahuje délky 50–61 cm, samice je menší a měří okolo 40 cm. Zbarvení je šedé, olivové nebo cihlově červené se žlutavými skvrnami. Ušní bubínek chybí, přesto slyší a vydává chraplavé zvuky. Lebka je diapsidní. Široká zakulacená hlava s velkýma očima je poměrně velká. Duhovka oka je hnědá. Na temeni hlavy je temenní oko, funkčně podobné normálnímu oku, ale v dospělosti je překryté kůží. Nápadný vztyčitelný hřeben s ostnitými šupinami se táhne od zátylku na krk a po přerušení pokračuje středem hřbetu až ke špičce ocasu. Ocas je ze stran zmáčknutý, v případě nebezpečí se odlomí a znovu doroste. Silné nohy jsou opatřeny pěti prsty s drápy.
Ohrožení a ochrana: Červený seznam IUCN (2016) klasifikuje haterii novozélandskou z hlediska ohrožení jako druh méně dotčený (LC). Je chráněn mezinárodní obchodní úmluvou CITES, je uveden v příloze I.
Poznámka: Hatériovití plazi se objevili už na počátku druhohor (zhruba před 245 až 240 miliony let), většina z nich vyhynula v době nástupu savců. Nový Zéland se však oddělil od pevniny ještě před érou savců, hatérie tedy nebyly vystaveny jejich konkurenci.
Haterie novozélandská, známá pod domorodým názvem tuatara, byla kdysi rozšířena na celém Novém Zélandu. S příchodem evropských osadníků – a s potkany, krysami, psy, kočkami a prasaty v jejich doprovodu – začaly populace na obou hlavních ostrovech rychle mizet a počátkem 19. století úplně vymřely. Krajina na ostrovech se zbývajícími přirozenými subpopulacemi byla do dvacátých let 20. století vykácena a přeměněna na zemědělskou půdu. V roce 1993 se započalo s obnovou biotopu. V letech 1995–2011 byl tento druh přemístěn na sedm ostrovů, kde se kdysi vyskytovaly. Na pevninském Novém Zélandu byl vypuštěn do oplocených venkovních výběhů chráněný před predátory.
Fotografovala Věra Svobodová, dne 5. 12. 2011 (Nový Zéland, Jižní ostrov, Invercargill, Southland Museum and Art Gallery).