Na dávné civilizace Tichomoří jsme se naučili nahlížet prizmatem novozélandských Maorů a obyvatel legendárního Velikonočního ostrova. Jenže o poznání méně se u nás ví, že oběma těmto dnes tak dobře známým pacifickým civilizacím předcházela svérázná kultura na souostroví Palau. Vždyť sami Palauané o své vlasti hrdě prohlašují, že je to vlastně Velikonoční ostrov západního Pacifiku. V předcházejícím povídání jsme se seznámili s geologickou minulostí, klimatem, rostlinstvem a květenou Palau, pojďme nyní nahlédnout pod pokličku historie osídlení i současného života této země. I v těchto aspektech totiž může Palau návštěvníkovi ze vzdálené Evropy nabídnout mnoho zajímavého.
Jak prokázaly archeologické výzkumy, první lidé přišli na Palau někdy před 4500 lety. Tohle datování prozradila radiokarbonová analýza uhlíků z prehistorických ohnišť nalezených na ostrovech Rock Islands. Samozřejmě, tito obyvatelé (nebo jen návštěvníci?) se nepodepsali, takže jednoznačného důkazu, odkud první lidé vlastně přišli, není. Dnešní badatelé se přiklánějí k tomu, že ostrovy byly kolonizovány z Tchaj-wanu, kde dodnes žije – především v málo přístupných horských oblastech – několik skupin původního nečínského obyvatelstva, zatímco tchajwanskou majoritu dnes tvoří pozdější čínští imigranti z pevniny.
Dávní kolonisté osídlili Mikronésii a při dalších kolonizačních vlnách v Oceánii se promísili s lidmi z jiných migračních proudů – tak se dnes vysvětluje původ příbuzných, ale odvozených Polynésanů. Polynésané posléze, zřejmě až v dobách, pro které ve Starém světě máme již písemné prameny, dospěli na Tahiti, Velikonoční ostrov, ale i na Nový Zéland a Havajské ostrovy.
Jedním z pádných argumentů pro asijský původ Mikronésanů je jazyk. Palauština patří do malajské jazykové rodiny. Člověka hned napadne, jestli samotný výraz Palau není odvozen od malajského slova pulau, což znamená ostrov. Překvapivě ale není, Palau je odvozeno od slova belau: mimochodem, oficiální název státu v palauštině je Beluu er a Belau. Slovo belau lze přeložit jako obec, a to jak ve smyslu sídla, tak společenství, které v sídle žije. Palauština se zapisuje v latince, ovšem transkripce používaných hlásek není jednoduchá. Pramení z toho i ortografické varianty místních názvů – např. název největšího palauského ostrova Babeldaob se občas přepisuje jako Babelthuap, existují ale i další varianty.
Vraťme se ale k prvním kolonistům. Čím se zde živili? Zdejší moře překypuje hojností, takže je samozřejmé, že rybaření bylo po staletí hlavním způsobem obživy. Na ostrovech je snad původní kokosová palma (Cocos nucifera), kolonisté si zřejmě s sebou přivezli i banánovník (Musa ×sapientum), a hlavně taro (Colocasia esculenta). Vesnice žily tradičním kmenovým způsobem a kontakty udržovaly prakticky jen s nejbližšími ostrovy Oceánie.
Z doby před příchodem Evropanů neexistují žádné písemné dokumenty a toto období žije jen ve světě legend. Ale hmatatelné stopy člověka můžeme na Palau přesto nalézt na mnoha místech. Asi nejzajímavější je pole monolitů na lokalitě Badrulchai v severním výběžku ostrova Babeldaob, jakási malá obdoba slavných soch na Velikonočním ostrově. Pochází snad z 2. století našeho letopočtu a jeho význam není jednoznačně objasněn. Na některých z kamenů jsou dosud patrné zbytky reliéfů, kterými byly asi vyzdobeny. Jiný monolit nesoucí figurální motiv se nachází v osadě Ngermid na ostrově Koror, který podle legendy představuje zkamenělou matku s dítětem.
Další zajímavost má vztah k sousednímu ostrovu Yap, který je od Palau vzdálen asi 450 km. Tam se vyvinul svérázný bankovní systém, který pracoval s deponiemi v podobě obřích kamenných mincí. Na Yapu se takový materiál nevyskytuje, takže tamní obyvatelé přijížděli své „peníze“ těžit právě na Palau. Tyto mince těžili v místech, kde korálový vápenec metamorfoval do krystalického aragonitu: z jeho vrstev se dobývaly kotouče o průměru asi 3,5 metru. Dnes je stěží představitelné, že asi tunu vážící peníz dopravili z lomu na pobřeží, naložili na vratkou dřevěnou lodičku a s nákladem odputovali domů.
Zejména v severní části ostrova Babeldaob se nacházejí systémy dlážděných cest. Snad mezi sebou spojovaly vsi, dnes však často procházejí pralesem odnikud nikam. Na místech křižovatek lze občas narazit na kamennou platformu – na nich snad v minulosti stávaly bai, domy, které sloužily jako shromaždiště vesnických mužů a kde se přijímaly návštěvy z jiných obcí. Několik těchto dřevěných tradičních domů je možné také navštívit – konstrukce nejstaršího z nich pochází z 19. století, ostatní jsou novější repliky. Na štítech i uvnitř jsou překrásně malované – je zde znázorněna kmenová symbolika s četnými stylizovanými zvířaty a formou jakýchsi komiksů jsou vizualizovány mnohé legendy. K vidění jsou i repliky válečných kanoí, vahadlových člunů rovněž vyzdobených zajímavými výtvarnými motivy.
První Evropan, který Palau zahlédl, byl zřejmě Ruy López de Villalobos v roce 1543, ale nejspíše zde nezakotvil. Pozoruhodným momentem je, že první zprávu o lidech z Palau podal do Evropy v roce 1696 český jezuitský misionář Pavel Klein (1652–1717), rodák z Chebu, který působil ve španělských službách na Filipínách – měl možnost komunikovat se skupinou, která ztroskotala poblíž filipínského pobřeží, a podle jejich líčení vypracoval první mapu Palau. Ostrovy byly sice připsány Španělsku, které ale žádnou iniciativu neprojevovalo.
Určitým mezníkem se stal rok 1783, kdy u jednoho z ostrůvků Rock Islands ztroskotal anglický škuner Antelope s kapitánem Henry Wilsonem. Námořníky zde objevili místní a velký náčelník Kororu Ibedul jim vytvořil podmínky, aby poškozenou loď mohli opravit. To se během tří měsíců podařilo; tato událost zahájila obchodní kontakty s Evropou. Španělská správa se v 19. století omezila jen na vyslání několika misionářů, kteří ostrovanům představili křesťanskou víru – jejich největším počinem je ale fakt, že je přesvědčili, aby do budoucna neřešili spory mezi vesnicemi násilím.
Po prohrané válce se Spojenými státy museli Španělé opustit Filipíny, a správa vzdálených ostrovů se tím pádem velmi zkomplikovala. Mezitím sem začali svými obchodními aktivitami pronikat Němci. Španělsko nakonec své državy v Oceánii Německu v roce 1899 prodalo. Němci zde položili základ plantážního hospodářství, zaměřeného především na produkci kopry, tedy sušeného kokosu. Německé panství ale netrvalo dlouho – záhy po vypuknutí 1. světové války ostrovy ještě v roce 1914 obsadilo Japonsko. Japonci zřídili v Kororu správní středisko pro celou okupovanou Mikronésii, na kterou posléze dostali od Společenství národů mandát. Přičinili se o zavedení školství, dokonce zde začali těžit bauxit. Do toho ovšem zasáhly události 2. světové války. Japonská armáda vybudovala na Palau mohutné opevnění, v roce 1943 sem boje dorazily „natvrdo“: odehrál se zde jeden z nejkrvavějších střetů s americkými vojsky v bitvě o ostrovy Angaur a Pelelieu.
Po roce 1945 se v Mikronésii etablovali Američané, kteří na její správu rovněž dostali mandát od OSN. Tato správa trvala až do roku 1994 – mezitím se ale ostrované rozhodli, že vzhledem ke kulturním rozdílům bude lepší jít samostatnou cestou, takže z původního velkého mandátního území vznikly celkem tři nezávislé státy – kromě Palau ještě Federativní státy Mikronésie a Marschallovy ostrovy; největší mikronéský ostrov Guam je přitom nedílnou součástí USA a americká správa Severních Marian dosud trvá.
Dnešní Palau je prezidentská republika, která se – evidentně pod vlivem USA – skládá z 16 států, z nichž každý má svou vlajku, znak, ústavu, zákony a guvernéra. Poněkud operetním momentem je ovšem fakt, že nejmenší ze států má celých 25 obyvatel… Asi 2/3 z 17 500 občanů celého Palau žije v přelidněném státě Koror na stejnojmenném ostrově. Naproti tomu mnohem větší ostrov Babeldaob je obydlen velmi řídce – většina z jeho 10 států má obyvatel jen kolem 300.
Dnešní Palau nemá mnoho zdrojů, které by mohlo nabídnout světu a většina zboží se sem musí dovážet. Ale přece: zdejším vývozním artiklem je překrásná příroda. Je příjemné, že si to uvědomili i tamní představitelé. Ochraně přírody se zde věnuje velká pozornost – vždyť příroda je motivem většiny návštěv ze zahraničí, které přivážejí cenné devizy. Proto je tak důležitý trvale udržitelný rozvoj – kdyby zanikl zdejší podmořský život, sotva by sem potápěči dále jezdili. V oblasti Rock Islands byla v roce 2012 vyhlášena biosférická rezervace a území bylo zapsáno do Seznamu světového dědictví UNESCO, jezero Ngardok je zahrnuto mezi mokřady světového významu podle Ramsarské konvence, chráněny jsou oblasti s výskytem endemických opeřenců a došlo i na zákaz lovu žraloků. Pozornost se věnuje ochraně původních deštných lesů a regeneraci ploch poškozených v minulosti – tyto aktivity cílí především na místní obyvatele, aby se vyvarovali negativních činností, např. vypalování. Návštěvníkům neznepříjemňuje život bodavý hmyz, jedovatí pavouci ani strach z malárie. Opatrnost je potřeba spíše ve vodě, i když do vnitřních lagun žraloci nevplouvají. Takže zbývá jedovatý mořský vlnožil Laticauda colubrina a životaschopná populace krokodýlů mořských (Crocodylus porosus).
A jak k dojmu z krásné přírody přispívají místní obyvatelé? V mnoha směrech. Hned samotný vstup do země je velmi jednoduchý – turisté jsou vítáni, takže se jim nekladou zbytečné překážky. Pro země EU samozřejmě platí bezvízový styk, jen při odletu se vybírá výstupní poplatek. Ve větších obchodech a v zařízeních pro turisty běžně přijímají platební karty. I když se zdá, že místním plyne čas trochu pomaleji, než jsme z uspěchané civilizace zvyklí, komunikace s nimi je velmi příjemná. V zásadě neexistuje jazyková bariéra (i babičky v nejzapadlejších osadách hovoří anglicky), ochota a milý úsměv provází každý kontakt. Žebrání je nemyslitelné, natož nějaké jiné projevy obtěžování. Není divu, že v zemi je naprosto minimální kriminalita.
To, že se platí za vstup do rezervací a k mnohým historickým pamětihodnostem, je logické už jen proto, že ve zdejším klimatu by neudržovaná stezka během pár týdnů zarostla a nebyla v terénu patrná. A při pohledu na cenovky v obchodech si buďme vědomi, že spotřební zboží včetně potravin, na něž je našinec zvyklý, pochází z dovozu.
Fotografovali Alena Vydrová a Vít Grulich, v lednu a únoru 2018.