V lednu 1912 proběhla českým tiskem zpráva o nebývalém pozdvižení v řadách amerických zdravotníků. Už dříve se totiž v USA rozpoutala poměrně bouřlivá veřejná diskuse o nehygieničnosti líbání, a když filadelfský venerolog Jay Frank Schamberg v září 1911 zdokumentoval přenos infekce pouhým polibkem dokonce i u syfilidy, začalo být přímo dusno – od jediného muže se tu tehdy takřka nevinně nakazilo hned osm mladých lidí.
A tak se hbitě a hlasitě ozvali stoupenci dodržování nejpřísnější hygieny (v tehdejších novinách byli označováni za „fanatiky bacilové bázně“), kteří usilovali i o vymýcení vánočního líbání pod jmelím. V této kampani stáli v prvních řadách polibkových odpůrců přední vědci a lékaři, všichni neochvějně veřejnost přesvědčovali, že i hubička ve vší počestnosti uštědřená může mít za následek chřadnutí a posléze i strašlivou smrt.
Jenže ono se to lidem vůbec nelíbilo. Na sklonku roku 1911 prý už byla nálada ve společnosti natolik vyhrocená, že bylo potřeba rozlícený dav uklidnit. A proto americký zdravotní úřad ve Washingtonu nechal o Vánocích demonstrativně všechny své prostory vyzdobit jmelovými větévkami. Měl to být jasný vzkaz, že i odborníci nejvyšší zdravotnické instance v zemi hubičky úředně schvalují. Zdejší ředitel si prý pro svou kancelář vyprosil větvičku absolutně největší.
Ve Spojených státech lze popularitu vánočního líbání pod jmelím snadno sledovat až ke knize The Sketch Book spisovatele Washingtona Irvinga (1783–1859), vánoční eseje v ní publikované byly poprvé zveřejněny v roce 1820. Jejich autor po návratu z Anglie zaznamenal tamní vánoční tradice a v povídce nazvané Christmas Eve (Štědrý večer) se v poznámce pod čarou objevilo i přesnější vysvětlení, že jmelí je v Británii o Vánocích vyvěšováno na statcích i v kuchyních a mladí muži mají privilegium líbat pod ním dívky. Pokaždé pak utrhnou z keříku jednu bobuli, když jsou všechny bobule otrhané, jejich líbací právo zaniká. Irvingův čtenářsky úspěšný text sehrál zřejmě v šíření této tradice v Novém světě zásadní roli, seznámilo se s ní široké americké publikum, které nakonec tento zvyk i přijalo.
Avšak doložit nejstarší historii této líbací hry přímo ve Velké Británii, je podstatně složitější, až nemožné. Trsy jmelí se tu zavěšovaly o Vánocích na stropy, svícny a lustry už v průběhu 18. století, původně to byla snad spíše zábava služek a čeledínů. Významněji o tomto zvyku pojednává až Charles Dickens (1812–70) v Kronice Pickwickova klubu z roku 1836. Do češtiny byla sice tato kniha přeložena až v roce 1897, leč Dickensova povídka Štědrý večer, jež se o jmelí v anglické vánoční tradici rovněž zmiňuje, byla česky vydána už v roce 1846. Jenže stejně bylo vánoční jmelí v Čechách horkou novinkou ještě i na začátku 20. století – vřele čtenářům doporučuji přečíst si skvělou vánoční povídku Ignáta Herrmanna (1854–1935) s přiléhavým názvem Jmelí z roku 1905, v níž dalo panu domácímu dost námahy pochopit, že jmelí teď už není jen roští patřící do pece.
Všechno, co je dobré o vánočním jmelí vědět, sepsal ve svém jedinečném fejetonu historik a etnograf Čeněk Zíbrt (1864–1932) v roce 1907. Jeho stať tehdy vyšla ve štědrodenním vydání Národních listů, o dva roky později se text objevil dokonce i českými rodáky v Americe vydávaném týdeníku Slavie. Od těch dob kolují Zíbrtovy pravdy o vánočním jmelí českým tiskem neustále v nejrůznějších obměnách. Jen teď už nikdo nekroutí hlavou, co že to znamená, když se na Štědrý večer zavěsí pod lustrem chumáče jmelí, nikomu se už nezdá tento obyčej novotářský. A doufejme, že při troše obezřetnosti nemůže být ani zdraví škodlivý. Ať to tak vydrží navěky, nebo aspoň do příštího kovidu.
