Syn.: Apios tuberosa Moench, Glycine apios L.
Česká jména: hlízola nachová (Presl 1846)
Čeleď: Fabaceae Lindl. – bobovité
Rozšíření: Druh východní části Severní Ameriky, areál se táhne od jihovýchodu Kanady přes celou východní polovinu USA až po Minnesotu, Nebrasku a Texas, na jihu zasahuje až do ústí Mississippi a na jižní Floridu. Sekundární výskyt je uváděn i ze západní Evropy (Francie, Německo, Itálie).
Ekologie: Stanoviště vlhká až mokrá, od brakických bažin přes louky po lesy a křoviny, spíše osluněná, ale snáší i stinná, upřednostňuje lehčí půdy bohaté na živiny, ale roste i v hodně kyselých nebo zásaditých. Dobře snáší nízké teploty přes zimu i požáry, větší výskyt často ukazuje na místa bývalých indiánských tábořišť; místně se druh může stát invazívním. V chladnějších oblastech kvete v červnu až srpnu, v nejteplejších víceméně průběžně.
Popis: Vytrvalá ovíjivá pravotočivá opadavá liána až 6 m dlouhá, obvykle zcela lysá. Na kořenech mělko pod povrchem vyrůstají eliptické hlízy, které jsou hnědé, až přes 10 cm dlouhé, s bílou dužninou, nadzemní část vyráží pozdě na jaře v dubnu až květnu. Listy jsou střídavé, lichozpeřené, lístky vyrůstají po 5 nebo 7 (mladé rostliny některých populací mají jen 3), jsou vejčitě kopinaté, 4–10 cm dlouhé a 1,5–4 cm široké, celokrajné, na bázi zaokrouhlené, na vrcholu zašpičatělé. Květenstvím je úžlabní hustý hrozen, na 2–5 cm dlouhé stopce, květy jsou vonné, oboupohlavné, stopečky 2–5 mm dlouhé; koruna je kolem 1 cm dlouhá, pavéza je svrchu bělavá až načervenalá, uvnitř červenohnědá jako ostatní korunní lístky, člunek je zahnutý, dlouhý a úzký, horní rozšířenou částí zapadající do zářezu v pavéze. Plodem je holý, mírně smáčknutý, hnědý, slabě zaškrcovaný lusk, 5–15 cm dlouhý. Semena jsou oválná až hranatá, s tmavě hnědým svraskalým povrchem, kolem 5 mm dlouhá; triploidní populace ze severní části areálu plody netvoří, u formy cleistogama proběhne samoopylení, aniž dojde k otevření květů.
Využití: Hlízy jsou jedlé a chutné, byly konzumovány původními Američany i Evropany syrové, pečené, vařené, roztloukány na prášek, přidávány k mouce nebo k zahušťování polévek. Obsahují kolem 17 % bílkovin, dají se sklízet průběžně, obvykle byly vykopávány na podzim a v zimě. Přestože byly rozsáhle a běžně využívány, do kultury druh nepřešel. Až v minulém století byly vypěstovány i kultivary s vyššími výnosy, nevýhodou je, že tuto sklizeň lze očekávat až za 2–3 roky od výsadby; místně se pěstuje v Japonsku. Jedlá jsou i semena a mladé lusky.
Poznámka: K rodu Apios je v současnosti započítáváno sedm druhů (POWO 2020), z nich dva se vyskytují v Severní Americe, ostatní ve východní Asii.
Fotografováno dne 29. 8. 2017 (Česko, Čechy, Pečky, kultura).