Leguminosae Adanson
Syn.: Caesalpiniaceae R. Br. – sapanovité, Mimosaceae R. Br. – citlivkovité, Papilionaceae Giseke, Viciaceae Adans. – vikvovité
POPIS:
Byliny, keře, liány i stromy velmi rozmanitého vzhledu. V chladných a temperátních pásmech převažují byliny, a to jednoleté (např. Trifolium arvense, Vicia hirsuta nebo Medicago lupulina) i – častěji – vytrvalé (Lotus corniculatus, Lathyrus niger nebo Lupinus polyphyllus), keříky jsou spíše vzácné (Genista pilosa nebo Cytisus nigricans) a stromy jen výjimečné (v Severní Americe Robinia pseudacacia nebo v Japonsku Sophora japonica); liánovitý charakter mají především byliny (Lathyrus sylvestris), výjimečně i dřeviny (Wisteria). V tropech je situace obrácená, daleko častější jsou zde dřeviny stromového vzhledu (Acacia, Caesalpinia, ale i Erythrina) a keře (Pithecellobium) zatímco byliny jsou řidší (Vigna, Centrosperma). Liánovitý charakter mohou mít jak byliny (Canavalia cathartica), tak dřeviny (Mucuna). Tropické dřeviny jsou stálezelené (Intsia, Tamarindus) i opadavé (Enterolobium cyclocarpum). Některé druhy vytvářejí kořenové hlízy (např. Psophocarpus tetragonolobus). Někteří zástupci vytvářejí kolce, jejich větvičky jsou tedy alespoň zčásti přeměněny v trny (Gleditsia).
Listy jsou téměř vždy střídavé, vstřícné nebo dokonce přeslenité listy najdeme pouze u několika rodů, např. Mirbelia). Nejčastěji jsou zpeřené, a to jak lichozpeřené (Vicia cracca), sudozpeřené zakončené hrotem (Lathyrus vernus) nebo úponkou (Lathyrus pratensis), mnohem méně časté jsou listy dlanitě složené (Lupinus), v tropech nejsou neobvyklé ani listy vícenásobně (dvakrát až třikrát) zpeřené (mnohé druhy rodu Acacia, Albizia). Jednoduché listy jsou spíše neobvyklé, např. v rodu Genista (Genista tinctoria), méně v rodu Cytisus (např. Cytisus procumbens). Zvláštností je přítomnost fylodií, kdy listovou čepel nahrazuje lupenitě rozšířený řapík (Lathyrus nissolia, některé druhy rodu Acacia, např. Acacia heterophylla), případně je celý list přeměněn na úponek (Lathyrus aphaca). Palisty jsou převážně přítomny, mohou být značně velké (Pisum sativum nebo Lathyrus aphaca), ale mohou být přeměněny v žlázky (Lotus), v trny (Robinia) a výjimečně mohou úplně chybět (Genista).
Květy jsou téměř výhradně oboupohlavné, jednopohlavné květy (zpravidla na téže rostlině v kombinaci s květy oboupohlavnými) jsou poněkud častější ve skupině rodů příbuzných akáciím, např. v rodu Adenanthera. Bývají uspořádány v hroznovitém květenství – nejčastěji je to hrozen (Vicia), strboul (Trifolium, ale i Acacia abyssinica); někdy je hrozen zkrácený do úžlabí listu (např. Vicia sepium) nebo jsou vzácněji květy jednotlivé (Arachis).
Květní části jsou uspořádány v kruzích, povětšinou jsou 5četné, neobvyklé jsou květy 4četné (Mimosa). Některé (např. Mimosa, Acacia, Calliandra) mají květy pravidelné, mají volný kalich i korunu, početné volné tyčinky a jediný pestík. Květy jiných jsou alespoň naznačeně souměrné, mají volný kalich, koruna je rovněž volná (např. Bauhinia, Caesalpinia), ale může být redukovaná na jediný lístek (např. Intsia bijuga) nebo dokonce úplně chybět (Saraca), tyčinek se obvykle zakládá 10 (např. v rodu Parkinsonia), ale některé z nich mohou být přeměněny na staminodia (např. Afzelia quanzensis). V nejpočetnější podčeledi Faboideae najdeme květy zpravidla výrazně souměrné, tzv. motýlovité. Jejich kalich je srostlý, často zvonkovitý, korunní lístky jsou volné a diferencované v horní pavézu, 2 postranní křídla, 2 dolní korunní lístky jsou do sebe zasunuty a tvoří člunek. Některé druhy mají květy převrácené o 180°, tzv. resupinátní, tak např. některé jetele (Trifolium), ale i Clitoria a druhy, opylované ptáky (např. některé druhy rodu Erythrina). Andreceum tvoří u vývojově primitivních typů kruhy 2 (Parkia) nebo více (Acacia), nejčastěji je odvozeno od 10 tyčinek v jediném kruhu, které jsou někdy úplně volné (např. rody Sophora, Podalyria a Anagyris), nejčastěji 9 z nich do různé výšky srůstá a jediná zůstává volná (např. Vicia, Lathyrus, Melilotus), méně často je všech 10 tyčinek srostlých (Genista, Cytisus); v rodu Dalea je tyčinek jen 5, v rodu Mimosa dokonce jen 4. Gyneceum je u převážné většiny zástupců čeledi tvořeno jediným volným plodolistem, jen zcela výjimečně je plodolistů více, to se týká některých novoguinejských a australských Mimosoideae, např. v rodu Archidendron, nebo u jihoamerických Affonsea a Klugiodendron. V plodolistech je často marginální placenta s mnoha vajíčky (např. Phaseolus, ale i Acacia nebo Gleditsia), někdy dochází k redukci na vajíčko jediné (např. v rodech Trifolium nebo Anthyllis).
Opylování zajišťuje nejčastěji hmyz; k typickým opylovačům mnohých druhů patří čmeláci (např. Medicago sativa). V Austrálii je řada druhů opylována ptáky, některé liány z rodu Mucuna opylují i letouni.
Plody jsou nejčastěji lusky, pukají tedy 2 švy, řidčeji se vícesemenný plod příčně rozpadá na jednosemenné díly a má tedy charakter struku (např. Hippocrepis a Coronilla). Jednosemené nepukavé plody představují z typologického hlediska nažky (Anthyllis). Lusky u akátu (Robinia) se většinou otvírají pouze jediným švem a měly být tedy vhodněji označovány jako měchýřek. Plody některých druhů jsou obtížně klasifikovatelné, např. dvousemenné plody podzemnice (Arachis hypogaea), které se rozpadají, nebo vícesemenné nepukavé, víceméně dužnaté plody, které najdeme např. u bobu (Vicia faba), tamarindu (Tamarindus indica) nebo u středoamerické dřeviny Dipteryx oleifera.
Z obsahových látek jsou u některých druhů přítomny alkaloidy, zejména chinolizidinového typu; dosti nebezpečně jedovaté jsou např. u Abrus precatorius nebo druhů rodu Laburnum. U některých druhů byly zjištěny také glykosidy (Senna). Vzhledem k usnadněnému příjmu dusíku je u bobovitých charakteristický zvýšený obsah bílkovin, které se ukládají zejména v semenech (luskoviny), ale na dusík je velmi bohatá i nať (pícniny). Asimilace se děje výhradně standardním Krebsovým cyklem (C3 fotosyntéza).
ROZŠÍŘENÍ:
Do čeledi se řadí asi 760 rodů a téměř 20 tisíc druhů, jde o třetí nejpočetnější čeleď cévnatých rostlin. Areál čeledi je kosmopolitní, zasahuje od rovníku až za polární kruh (zde však jen omezený počet druhů). V poslední době bylo navrženo nové vnitřní uspořádání čeledi na základě bádání za pomoci molekulárně-biologických metod. Nepotvrdilo se v úplnosti „klasické“ rozčlenění do tří podčeledí, z nich podčeleď Faboideae zůstala prakticky netknuta a rody z podčeledi Mimosoideae byly vřazeny do podčeledi Caesalpinioideae. Nově byly vymezeny další podčeledi Detarioideae, Cercidoideae, Dialioideae a Duparquetioideae.
V temperátní a boreální zóně se vyskytují téměř výhradně jen zástupci podčeledi Faboideae; v Evropě i v mimoevropském Středozemí jsou mimořádně početně zastoupeny zejména rody Trifolium, Lotus a Medicago. Ve Střední Asii má vývojové centrum nejpočetnější rod čeledi kozinec (Astragalus). Zástupci ostatních podčeledí sem zasahují jen zcela okrajově, povětšinou do oblastí s mediteránním klimatem (Cercis siliquastrum, Gleditsia triacanthos).
Dřevnaté Fabaceae jsou velmi charakteristickým prvkem savan a poloopadavých monzunových lesů. Pro suché tropy Starého a Nového světa i Austrálie jsou velmi typické druhy rodu Acacia, často stromy s deštníkovitou korunou, k dalším významným dřevinám savan patří africké Colophospermum mopane. Zvláštností deštných lesů v povodí Konga jsou
dosti rozlehlé monodominantní porosty druhu Gilbertiodendron dewevrei.
RODY TÉTO ČELEDI NA BOTANY.cz:
Abrus
Acacia
Adenocarpus
Adesmia
Afzelia
Albizia
Alistilus
Amherstia
Amicia
Amorpha
Anagyris
Anthyllis
Apios
Arachis
Argyrocytisus
Aspalathus
Astragalus
Baptisia
Barnebydendron
Bauhinia
Bituminaria
Bolusanthus
Bowdichia
Brownea
Caesalpinia
Cajanus
Calicotome
Calliandra
Calobota
Calpurnia
Canavalia
Caragana
Cassia
Castanospermum
Centrosema
Ceratonia
Cercis
Chadsia
Chamaecrista
Chamaecytisus
Cicer
Clianthus
Clitoria
Codariocalyx
Collaea
Colutea
Cordyla
Coronilla
Crotalaria
Cytisus
Dalbergia
Dalea
Decorsea
Delonix
Derris
Desmodium
Dichrostachys
Dillwynia
Dimorphandra
Dinizia
Dioclea
Dipogon
Dorycnium
Ebenus
Echinospartum
Entada
Enterolobium
Erinacea
Eriosema
Erophaca
Erythrina
Flemingia
Galega
Genista
Geoffroea
Gleditsia
Gliricidia
Glycine
Glycyrrhiza
Gompholobium
Goodia
Gymnocladus
Haematoxylum
Hardenbergia
Hedysarum
Hippocrepis
Hoffmannseggia
Hylodesmum
Hymenaea
Hymenocarpos
Hypocalyptus
Indigofera
Inga
Inocarpus
Intsia
Kennedia
Kotschya
Lablab
Laburnum
Lathyrus
Lens
Lessertia
Leucaena
Liparia
Lonchocarpus
Lotononis
Lotus
Lupinus
Macroptilium
Medicago
Melilotus
Mimosa
Mucuna
Mundulea
Neptunia
Neustanthus
Olneya
Onobrychis
Ononis
Otholobium
Oxylobium
Oxytropis
Pararchidendron
Paraserianthes
Parkinsonia
Parochetus
Pearsonia
Peltophorum
Pentaclethra
Phaseolus
Pickeringia
Pisum
Pithecellobium
Platylobium
Podalyria
Pongamia
Pongamiopsis
Prosopis
Psophocarpus
Psoralea
Pediomelum
Pueraria
Pultenaea
Retama
Rhynchosia
Robinia
Saraca
Scorpiurus
Securigera
Senna
Serianthes
Sesbania
Schizolobium
Schotia
Sophora
Spartium
Spartocytisus
Sphaerophysa
Stauracanthus
Stylosanthes
Swainsona
Tamarindus
Taverniera
Teline
Tephrosia
Tipuana
Trifolium
Trigonella
Tripodion
Ulex
Uraria
Vicia
Vigna
Virgilia
Wiborgia
Wisteria
Zapoteca
Zygocarpum
EKOLOGIE:
Z ekologického hlediska je nesmírně významná symbióza bobovitých s hlízkovými bakteriemi z rodu Rhizobium, které mají schopnost asimilovat vzdušný dusík. Tento dusík je posléze metabolizován symbiotickou rostlinou, která je tím ekologicky velmi zvýhodněna oproti rostlinám, které tuto schopnost nemají. Je to zvlášť zásadní na živinami chudých stanovištích, na nichž jsou bobovité schopny konkurovat velkou produkcí biomasy. U některých tropických zástupců byla zjištěna ektomykorhiza (Detaria). K biologickým zvláštnostem bobovitých patří rovněž téměř úplná absence kříženců; ve středoevropských podmínkách se za křížence považuje jen tolice Medicago ×varia. Co se týká stanovišť, bobovité obsazují prakticky všechny typy, snad s výjimkou vodního prostředí. K typickým lučním druhům mírného klimatu patří druhy rodů Vicia, Trifolium, v lesích zejména hrachory (Lathyrus), v horách zejména druhy rodů Astragalus a Oxytropis. Mnohé druhy rodů Lotus a Medicago dobře snášejí zasolení a najdeme je např. na pobřežních dunách. Ve stepích a polopouštích se často setkáváme s druhy stejných rodů jako ve vysokohořích, tedy s kozinci (Astragalus) a kopyšníky (Hedysarum), ale tyto podmínky osidluje např. také Alhagi maurorum a početné druhy rodu Indigofera. Pro savany jsou typické druhy rodů Acacia a Prosopis. V poloopadavých tropických monzunových lesích se vyskytuje rovněž řada druhů, např. Enterolobium cyclocarpum. Mnoho druhů roste i v tropických deštných lesích, např. Dalbergia, Berlinia a Afzelia.
PŘÍBUZNOST:
Čeleď je jednoznačně morfologicky vymezena (jediný volný plodolist), ohraničení vůči čeledím příbuzným čeledím je nesporné (za nejblíže příbuznou čeleď se nyní považují Polygalaceae). V minulosti se několikrát objevily snahy rozčlenit Fabaceae do menších čeledí v duchu dříve rozlišovaných podčeledí: Mimosoideae, které se měly vyznačovat pravidelnými květy s volným kalichem a mnoha tyčinkami, Caesalpinioideae s květy souměrnými, ale s nesrostlým kalichem a tyčinkami často redukovanými, a konečně Faboideae se souměrnými motýlovitými květy (s korunou tvořenou pavézou, křídly a člunkem) se srostlým kalichem a nejčastěji deseti tyčinkami. Celá čeleď je prokazatelně monofyletická.
VYUŽITÍ:
Zástupci čeledi Fabaceae patří z hlediska užitkovosti k nejvýznamnějším cévnatým rostlinám. Využití je vskutku všestranné; vychází především ze skutečnosti, že Fabaceae mají mezi rostlinami mimořádně vysokou nutriční hodnotu, a to díky symbióze s hlízkovými bakteriemi. Mezi první člověkem zdomácněné rostliny patřily luskoviny, a to především hrách (Pisum sativum) a čočka (Lens culinaris), dále cizrna (Cicer arietinum), sója (Glycine max), druhy rodu Vigna, ve Střední Americe druhy rodu Phaseolus. Z některých druhů se získává olej, zejména ze sóji (Glycine max) a podzemnice olejné (Arachis hypogaea), tento druh má význam také jako pochutina. Jako koření se využívá zejména pískavice řecké seno (Trigonella foenum-graecum). Řada druhů se pěstuje jako pícniny, např. jetel luční (Trifolium pratense), tolice vojtěška (Medicago sativa), ale i vlčí boby (Lupinus). Stromové druhy jsou zdrojem kvalitního, pevného a houževnatého dřeva, např. některé druhy rodu Acacia, Albizia, Sophora nebo Afzelia. Nespočet druhů má rovněž okrasný význam, z bylin např. některé druhy rodu Lathyrus, z polokeřů a keřů Laburnum, Cytisus, Genista, Senna, mezi stromy např. Robinia, v tropech Albizia, Bauhinia, Caesalpinia, Erythrina, z lián např. Wisteria.
