Soupis pramenů:
- Manfredus de Monte Imperiali: Liber de herbis et plantis. Manuskript, Bibliothèque nationale de France, Département des manuscrits, Latin 6823, 1301–1350: Agrifolium
- Giovannino et Salomone De’ Grassi (?): Historia plantarum (per l’ imperatore Venceslao di Lussemburgo). Manuskript, Biblioteca Casanatense, Ms. 459; Itálie, Lombardie, 1395–1400: Agrifolium
- Voynich Manuscript. Manuskript, Yale University, Beinecke MS 408, po roce 1404: nečitelné
- Tractatus de herbis. Manuskript, British Library, Sloane 4016, kolem 1440: Agrifolium
- Johannes von Cuba: Ortus sanitatis. Paris, 1501?: Agrifolium
- Rembert Dodoens: Stirpium historiae pemptades sex, sive libri XXX. Antuerpiae, 1583: Agrifolium
- Pietro Andrea Mattioli (Huberův překlad): Herbář aneb Bylinář, Praha, 1596: Agrifolium, lesní kopřiva, bodlavá palma
Když se na tomto kříčku bílá růže štěpuje, bývá potom názelená (Huber 1596)
Jen jediný rod v čeledi, ale druhů hned 500 či 600, rozšířených v krajích mírných, subtropických i tropických obou zemských polokoulí, leč v Evropě zastoupený druhy pouze dvěma – to je stručná charakteristika rodu cesmín, pro něž je dnes vyhrazeno latinské jméno Ilex, v dobách přívějších se však ukrývaly i pod jménem Agrifolium.
Plinius (Plin. Nat. 24.72) o cesmínách věděl určitě, jistě znal i v Itálii rostoucí cesmínu ostrolistou (Ilex aquifolium), její účinky, které zmínil, nejsou zase tak malé. Používala se tehdy na léčení řady zdravotních těžkostí a chorob, ale měla i účinky magické. Uplatnění však nacházela i v běžné každodenní praxi, likvidovaly se jí totiž nepříjemné myši: Agrifolia contusa addito sale articulorum morbus prosunt, bacae purgationi feminarum, coeliacis, dysintericis, cholericis. In vino potae sistunt alvum. Radix decocta et inlita extrahit infixa corpori, utilissima et luxatis tumoribusque. Aquifolia arbor in domo aut villa sata veneficia arcet. Flore eius aquam glaciari Pythagoras tradit; item baculum ex ea factum in quodvis animal emissum, etiamsi citra ceciderit defectu mittentis, ipsum per sese cubito propius adlabi; tam praecipuam naturam inesse arbori. Taxi arboris fumus necat mures.
Nejstarší vyobrazení, které zde předkládáme, pochází z italského kodexu Liber de herbis et plantis, Manfreda de Monte Imperiali, z první poloviny 14. století. Agrifolium je zde vidličnatě rozvětvené, avšak nesymetrické, tato pozice větví proto může naznačovat, že se jedná spíše o keř. Listy jsou přisedlé, eliptické, na okraji výrazně zubaté až laločnaté. Při bázi listové čepele si můžeme povšimnout drobných červených plodů. Květy zobrazeny nejsou, což může odpovídat skutečnosti, že u této rostliny nebyly lidmi nijak zvláště ceněny.
Římská Biblioteca Casanatense v současnosti ochraňuje vzácný kodex popisující užitek, který rostliny ve středověku lidem přinášely – je to jednoduše Historia plantarum. Její text je ilustrován velmi krásnými miniaturami v lombardském stylu, traduje se, že jejich autory byli Giovannino a Salomone De’ Grassi. Velepodstatným faktem je, že se jedná o kodex vpravdě královský – byl totiž zhotoven pro českého krále Václava IV. (1361–1419). Milánský vévoda Gian Galeazzo Visconti (1351–1402) ho nechal zhotovit italskými mistry zhruba v letech 1396–97. Kodex potom získal uherský král a český vzdorokrál Matyáš Korvín (1443–90), díky němuž se dostal do Budína (Bibliotheca Corviniana), zde byl s jistotou ještě na konci 15. století. Nakonec – neznámo kdy – svou pouť Evropou zakončil právě v Bibliotheca Casanatense. Cesmína má v tomto díle stromovitý habitus, což může být zapříčiněno nutností nezasahovat kresbou do okolní textové plochy. I podle jiných části kodexu můžeme usuzovat, že ilustrace v tomto rukopise vznikaly až po napsání textu. Listy jsou už řapíkaté, výrazně zubaté, plody jsou umístěny na bázi řapíků, ideou zřejmě mělo být jejich umístění v úžlabí listů.
Poněkud nadneseně, nikoli však aprílově, k této ikonografii přiřazuji i foliant z problémového Voynichova rukopisu, ilustrace na něm vypodobněná totiž do značné míry připomíná cesmínu z „královského“ kodexu Historia plantarum. Není to poprvé, kdy manuskript italské provenience vykazuje jistou podobnost s rostlinami ve Voynichově rukopisu. Již dříve jsme zaznamenali jistou pokrevnost rostliny z „Voyniche“ s vyobrazením břečťanu z Liber de herbis et plantis Manfreda de Monte Imperiali. Při detailnější prohlídce voynichovské rostliny najdeme na listech i výrazně zubaté okraje, které jsou částečně zakryty krajně neumělým vybarvením rostliny. Na obou pramenech shodně překvapí atypický stromovitý habitus rostliny – v případě Voynichova rukopisu však habitus nebyl vynucen okolním textem, je zde jaksi dobrovolný. Navíc plody v obou případech „sklouzly“ k bázi řapíků.
Tractatus de herbis z doby kolem roku 1440 se ve vyobrazení cesmíny vrací ke křovitému habitu, zanechává si řapíkaté listy a přidává jim markantní žilnatinu. Plody jsou zase na bázi listové čepele, ovšem teď, když už mají listy řapíky, to působí poněkud zvláštně – vrátily se v podstatě tam, kde byly na začátku 14. století.
Knihtisk – jak tehdy bylo téměř pravidlem – podobu cesmíny příliš nevylepšil. Francouzský překlad tisku Ortus sanitatis (asi z roku 1501) je toho názorným dokladem. Na vyobrazení se jen nově objevily letorosty s celokrajnými listy.
Ilustrace z Huberova překladu Mattioliova Herbáře z roku 1596 je již ryze novověká, hlavní kresba je doplněna i o detaily květů a plodů. Huber připomíná, že rostlinu lze používat v léčení, ale také zaznamenává její možné využití při výrobě ptačího lepu. Pichlavé listy cesmíny přivázané k provazům, na nichž je zavěšeno maso a slanina, omezují pohyb myší. Aby toho bylo ještě víc, tak ratolesti tohoto strůmku posvěcené a nade dveřmi pověšené od udeření hromového obhajují. A jím zmiňovanou bílou růži už máme v nadpisu.
Můžeme tedy konstatovat, že stará ikonografie cesmíny se jeví jako poměrně jednoduchá, vždy je vyobrazena jako dřevina (někdy je to keř s kulovitými plody, jindy strom s elipsoidními plody), její listy jsou zubaté až skoro laločnaté. Květy na středověkých vyobrazeních chybí, najdeme je až na ilustracích z raného novověku, čehož může být dokladem vyobrazení z českého Huberova překladu Mattioliova Herbáře. Až do konce 16. století se pro cesmínu používalo latinské jméno Agrifolium. To ostatně uvádí u tohoto rodu ještě i John Hill (1716–75) v díle British Herbal, z roku 1757.
Manfredus de Monte Imperiali: Liber de herbis et plantis. Manuskript, Bibliothèque nationale de France, Département des manuscrits, Latin 6823, 1301–1350: Agrifolium
Giovannino et Salomone De’ Grassi (?): Historia plantarum (per l’ imperatore Venceslao di Lussemburgo). Manuskript, Biblioteca Casanatense, Ms. 459; Itálie, Lombardie, 1395–1400: Agrifolium
Voynich Manuscript. Manuskript, Yale University, Beinecke MS 408, po roce 1404: nečitelné
Tractatus de herbis. Manuskript, British Library, Sloane 4016, kolem 1440: Agrifolium
Johannes von Cuba: Ortus sanitatis. Paris, 1501?: Agrifolium
Rembert Dodoens: Stirpium historiae pemptades sex, sive libri XXX. Antuerpiae, 1583: Agrifolium
Pietro Andrea Mattioli (Huberův překlad): Herbář aneb Bylinář, Praha, 1596: Agrifolium, lesní kopřiva, bodlavá palma
Zdroje na internetu:
Biblioteca Casanatense
Bibliothèque nationale de France
Botanicus.org
British Library
World Digital Library
Yale University, Beinecke Rare Book and Manuscript Library