Cestování a pohyb si jaksi automaticky spojujeme s člověkem nebo s živočichy. Prostřednictvím semen však dokážou putovat i rostliny. V ambitu augustiniánského kláštera ve Vrchlabí (Krkonošské muzeum) byla od 19. března do 24. června 2012 instalována výstava, která se cesty rostlin pokusila přiblížit široké veřejnosti. Nabízíme vám alespoň krátké seznámení s tímto zajímavým tématem.
Jak rostliny osidlují nová území? Rozmanitými způsoby, ostatně od okamžiku, kdy se někdy před 370 miliony let (ve svrchním devonu) objevila první semena u vyhynulé skupiny kapraďosemenných rostlin, měla příroda dost času na vymyšlení nejrůznějších způsobů a strategií přesunu na krátké i delší vzdálenosti. Ty základní si můžeme představit.
Velká část rostlin k cestování a šíření svých semen využívá vzdušné proudy. Tomuto typu šíření se říká anemochorie, je to velmi častý způsob distribuce semen, a to především v pouštních, polopouštních, vysokohorských nebo arktických oblastech, kde se až 60 % rostlin šíří tímto způsobem. Tuto metodu naopak využívá jen velmi málo rostlin rostoucích v lesích. Rostliny z čeledí vstavačovitých, zárazovitých, hruštičkovitých a několika dalších mají velmi malá a lehká semena. Jsou to vlastně jen zárodky (embria) bez zásobních pletiv a jsou obalené jen síťovým závojem vzdušných buněk. Rostliny s většími semeny využívají síly větru trochu jinak. K semenu, často je jím nažka, je připojen chmýr jednoduchý, složený nebo se zobánkem, jenž spojuje nažku s chmýrem, jako je tomu například u hvězdnicovitých – nejznámějším příkladem jsou „padáčky“ pampelišek.
Místo chmýru si některé rostliny vytvořily „nosné plochy“ – plochá semena, blanité lemy a křídla. Vrhači nemusí mít zvláštní přizpůsobení k letu, semena nejsou ani extrémně malá, nepotřebují chmýr, ani nosné plochy pro lepší cestování. Stačí jim, aby v době zralosti semen poněkud vyčnívaly nad okolní vegetaci. Vítr rozkýve lodyhu a semena vypadávají na zem, nebo za přispění létacího zařízení mohou spokojeně cestovat a osidlovat. Mezi větrné vrhače patří značně vysoké byliny, ale i některé nízké polštářovitě rostoucí rostliny využívají této možnosti, když si s lodyhou se zralými semeny pohrává vítr.
Jiným typem šíření je autochorie, neboli samošíření, při kterém se rostliny dostávají jen o malý kousek dál od matečné rostliny. Někdy pokládají semeníky se zralými semeny k zemi, nebo se jejich kulatá semena prostě rozkutálejí. Jiné rostliny si zvolily méně rozšířenou, ale zato sympaticky aktivní cestu – svá semena rozhazují, či přímo metají do okolí. Dělají to například rostliny z čeledi brukvovitých nebo violky. Jejich plod šešule je rozdělen na dvě části přepážkou, na obou stranách přepážky jsou semena. V době zralosti se v chlopních šešule zvyšuje buněčné napětí a na vnější impuls jsou semena vystřelována do okolí, do vzdálenosti jednoho až dvou metrů. Asi vůbec nejlepšími vrhači, známými i laické veřejnosti, jsou netýkavky.
Některá semena mohou být sama aktivní: mají dlouhé osiny, které se se po navlhčení rosou nebo deštěm svojí ostře zašpičatělou částí zavrtávají do země.
Při hydrochorii roznášení semen – v případě řek i do mnohasetkilometrové vzdálenosti – zajišťuje voda. Pro šíření vodou mají rostlinná semena různá přizpůsobení, která zajišťují odolnost proti vlhkosti. Semena mohou mít korkovitě zesílené stěny, voskový povrch, výrůstky, ve kterých zůstává vzduch nadnášející semeno. Ostřice mají k tomuto účelu okolo semene mošničky naplněné vzduchem. Botanici dělali pokusy, jak dlouho se mohou některá semena udržet na hladině: u pryskyřníku plaménku to bylo 5 dní, semena stulíku 10 dní, u kosatce žlutého 12 měsíců a u některých ostřic až 15 měsíců.
Ale i ostatní semena, která nejsou specializovaná na šíření prostřednictvím vody, se při náhodném spočinutí na vodní hladině hned nepotopí, neztrácejí klíčivost a ráda využijí i této příležitosti k osídlení nových míst.
Některé rostliny se zase spoléhají na živočichy – rozšiřování semen jejich pomocí se nazývá zoochorie a má řadu podob. Černými pasažéry můžeme nazývat semínka, která využívají epizoochorie, což je způsob, při němž se semena na povrchu vyzbrojená ostny, háčky nebo lepkavými chlupy přichytí například na srsti živočicha, který je odnese o pár metrů, ale třeba i několik kilometrů dál. Další možností epizoochorie je šíření blátem, které se nám, zvířatům i ptákům nalepí na nohy. Například v blátě utuhlém na nohou koroptve bylo nalezeno dokonce dvaaosmdesát klíčivých semen polních a lučních rostlin. Intenzita roznášení semen je různá, a to v závislosti na velikosti přenašeče nebo pevnosti ulpění. Rostliny šířící se epizoochorně se vysemeňují často pozdě a není výjimkou, že se vysemeňují a dostávají do půdy až s rozkladem celých rostlin.
Myrmekochorie je šíření semen za pomoci mravenců. Na semenech bývá masíčko, které obsahuje škrob, cukry, olej, vitamíny a kyselinu ricinolejovou, která slouží jako lákadlo. Mravenci v době své největší aktivity, kdy krmí larvy, sbírají semena s masíčkem, tahají je směrem k mraveništi a energeticky bohaté masíčko okusují. Pak je vcelku logické, že v okolí mravenišť rostou často právě ty rostliny, které mravencům za své šíření platí potravou. Na mravenčí pomoc spoléhá především hajní květena, například violky.
Endozoochorie je rozšiřování plodů (peckovic, malviček a bobulí) průchodem zažívacím traktem zvířete. Během průchodu dojde ke strávení dužnatého oplodí a semeno vyjde neporušené ven. Některé plody urychlují trávení, aby nedošlo k jejich poškození. Při tomto způsobu šíření mají rostliny větší jistotu, že se dostanou na vhodné stanoviště, protože ptáci i savci vyhledávají podobné lokality, takže je velká pravděpodobnost, že i semena se dostanou na stanoviště podobné tomu, kde rostla mateřská rostlina. Z ptáků, kteří úspěšně šíří semínka po krajině a žijí nejen v Krkonoších, můžeme jmenovat oba kosy (černého a horského), drozdy (zpěvného, brávníka a kvíčalu), špačka, sýkory, brhlíka, dále všechny havranovité, pěnice a řadu dalších pěvců. Zralé plody jsou často červené, aby nalákaly své ptačí přenašeče, ještě nezralé jsou zelené a nezajímavé. Ptákům, na rozdíl od lidí, nevadí ani jed, který obsahují plody lýkovce jedovatého.
Obměnou předchozího je nepravá endozoochorie, což je šíření semen bez dužnatého oplodí, která jsou také pozřena živočichy – býložravci. Rostliny neinvestují energii do vytváření dužnatých plodů, ale spíše spoléhají na množství semen. Průchodem trávícím traktem se sice velká část semen poškodí, ale některá přežijí bez úhony. Biologové si dali tu práci a spočítali množství semen v trusu srnčí zvěře nebo králíka. Při pokusných výsevech pak vyklíčilo např. 34 % semen jitrocele většího.
Můžeme říci, že velká část semen může létat, všechna plavou a všechna mohou někomu posloužit za potravu. Rostliny v zájmu přežití druhu obsazují nová vhodná stanoviště a používají k tomu jak metody náhodného roznesení po krajině (větrem, vodou), tak vzácněji i aktivní rozsévání (vymrštění semen rostlinou). Protože semena putují, rostliny se objevují na nových často i nečekaných místech. Jejich další přežití pak záleží na štěstí, vyskytla-li se na stanovišti vhodném pro další existenci i na tom, jak je ten který rostlinný druh přizpůsobivý.
Fotografie: Olga Hájková, Věra Svobodová, Ladislav Hoskovec.