Rostliny lidé potřebovali od počátku věků. Vždy oceňovali dřevo, k obživě využívali plody rostlin, brzy zjistili, že z některých bylin se dají vyrobit klidně i šaty. Záhy začali dokonce cíleně vyhledávat určité rostliny, u nichž vypozorovali léčivé účinky. Věřili, že nejlepší léčivé vlastnosti mají rostliny rostoucí v horách, nic z nížiny se prý nemohlo rovnat rostlině horské. A tak dávní kořenáři a bylinkáři procházeli světem hor od nejstarších dob.
Už náš Bohuslav Balbín ve druhé polovině 17. století napsal, že vzácné rostliny, jež jinde nenajdeš, se sbírají v Krkonoších neboli Obřích horách. Každoročně přicházejí na počátku jara muži i ženy z Itálie a stoupají do těchto hor. Na konci podzimu se vracejí domů, obtíženi vybranými kořeny (překlad Helena Businská). Italy do Krkonoš pravděpodobně lákaly zmínky o výjimečnosti zdejších bylin, které nacházeli v tištěných herbářích ze 16. století, především v Herbáři Matthiolově. Avšak v 17. století se v oblasti slezských Krkonoš počet kořenářů ještě jaksi pozoruhodně zvýšil.
Traduje se, že krátce po Bílé hoře (v roce 1622 nebo 1623) se do slezského Krummhübelu (dnes obec Karpacz v Polsku) uchýlila skupina protestantů z Čech. Byl mezi nimi i Georg Werner, lékař původem z Kladska, který tu ve své nové lékárně začal využívat k výrobě léčiv i krkonošské rostliny. Do této praxe brzy zapojil i svého syna. Na další rozvoj bylinkářství v Dolním Slezsku měli prý opět vliv Češi – někdy před rokem 1696 sem údajně dorazili zběhlí studenti medicíny z Prahy, prý jakýsi Mikuláš a Salomon. Usadili se tady a o své v Praze nabyté znalosti z oblasti medicíny se s místními podělili. Ukázali lidem léčivé byliny, naučili je i používat a připravovat z nich léky, masti, destiláty a další lektvary. Jejich nejpilnějšími žáky byli Melchior Grossmann a Jonas Exner, kteří kolem roku 1700 založili v Karpaczi speciální cech kořenářů – tzv. laborantů (Laboranten von Krummhübel). Cech to byl velmi zdatný, bohatý, brzy se jejich lektvary nabízely i v krajích vzdálenějších, nejen v Čechách, Sasku, či Prusku, ale snad dokonce až v Rusku. Na jejich činnost zřejmě dohlížel městský lékař z Jelení Hory. Po příchodu Prusů do Slezska (1742) však začal být počet laborantů omezován – lékárníků mohlo být jen 30 a k provozování živnosti bylinkářské bylo nezbytné vyřídit si úřední povolení. Tím to ale neskončilo, bylo pořád hůře, Prusové v roce 1790 snížili i počet povolených lektvarů, v roce 1809 omezili možnosti jejich prodeje a v roce 1843 už bylo dokonce zakázáno přijímat do cechu nové učedníky. Když dne 2. dubna 1884 zemřel poslední karpačský laborant Ernst Zölfel, zabavilo chrabré pruské četnictvo zařízení celé jeho pracovny. A tak ona dříve tolik slavná éra laborantů definitivně skončila.
Pokud se dnes do Karpacze za laboranty vydáte, dům posledního laboranta najdete snadno hned na hlavní ulici – je v něm řeznictví a kadeřnický salón. Dovnitř se ale nehrňte, nic tu neobjevíte, můžete se leda podívat přes plot na zahradu u domu, snad patřila k domu už i v dobách Ernsta Zölfela. Dnes ale na ní žádné speciální bylinky nerostou. Raději přejděte přes silnici k nejbližšímu informačnímu centru a tam se na laboranty zeptejte. Zdejší průvodkyně byla na nás velmi milá, hned nám dala do ruky informační brožurku o zdejších laborantech – mají i vydání v češtině – navíc na mapě nám ukázala, kde stojí rekonstrukce laborantova domku i se zahradou krkonošských bylin a keřů. Opravdu velmi příjemná paní, řekl bych, že ji snad až potěšilo, že jsme se ptali právě na laboranty. Pak tedy musíte vyrazit nahoru do kopců k informačnímu centru Krkonošského národního parku (Centrum Informacyjne Karkonoskiego Parku Narodowego). No, možná jeďte raději rovnou autem, není to zase tak blízko, počítejte s tím, že půjdete i kousek pěšky po lesní pěšině. Nejlepší bude, když zaparkujete u hotelu Artus (adresa Wilcza 9) a odtud se vydáte mezi domky užší cestou až k informačnímu centru národního parku.
Zdejší návštěva určitě stojí za to, naši polští přátelé mají infocentrum v půvabné horské dřevěnici. No a hned u vchodu najdete i permanentně otevřený nevelký domeček laboranta s maličkou historicko-přírodovědnou expozicí. A ejhle, k domku přiléhá i zahrádka s krkonošskými rostlinami.
Je to zahrádka jako malovaná, rostou na ní samozřejmě jen rostliny zaručeně místní, od běžných až po opravdové vzácnosti (třeba Rhodiola rosea nebo Salix herbacea). Můžete přijít v kteroukoli roční dobu, vždy tu něco uvidíte, když ne květy, tak třeba aspoň plody. U všech rostlin jsou umístěny cedulky s texty rovněž v češtině (byť v češtině trochu legrační), kromě jména druhu se něco dozvíte i o jeho použití v dávné medicíně. Zcela rozhodně vejděte také do samotné dřevěnice, i tady najdete pěknou expozici, tentokráte geologickou. To jediné, co mě na tomto místě trochu mrzelo, byl malý zájem turistů – prošla jich kolem za tu hodinku, co jsme tady byli, pěkná řádka, na zahradě jsme ale byli úplně sami, v geologické expozici jsme potkali jen jediný manželský pár z Německa – to je jistě škoda. Třeba se teď začne objevovat na tomto místě lidí více už i od nás.
Centrem laborantského řemesla byla sice horská ves Karpacz (Krummhübel), avšak ta spadala pod farnost v nedalekém níže položeném Miłkově (Arnsdorf) – křty, svatby i pohřby karpačských laborantů se konaly nejspíše právě tady. A tak jsme se vydali i sem. Hned při příjezdu do obce nás značně zarazila ruina velkého kostela (později jsme se dozvěděli, že je to kostel evangelický, většina laborantů nejspíš patřila k protestantům), nedaleko od něj stojí dobře zachovalý kostel katolický. A právě u jeho zdi jsme našli velmi okázalé staré náhrobní kameny z 18. století, k naší velké radosti jsme na nich zaznamenali jména Grossmanů i Exnerů.
Dalším překvapením byl zdejší zámek, ten totiž v 17. století patřil Žerotínům (Karel Jindřich ze Žerotína). Hned jsme se na chvíli cítili více doma, je jistě zajímavé, že zrovna v dobách počátků laborantského řemesla tu sídlil právě tento původem moravský rod. Od roku 1765 zámek vlastnil Johann Nepomuk von Lodron-Laterano und Castelromano, který zemřel v roce 1786, jeho vdova hraběnka Maria Christina (rozená von Waldstein, zemřela v roce 1794) byla údajně ochránkyní laborantů, prý trávila mnoho času četbou starých herbářů. Další pozoruhodný okamžik nastal na sklonku 18. století, kdy se na zámek přiženil hrabě Johann Bernhard Maria von Mattuschka und Toppolczan (pojal za choť Marii Theresii, dceru hraběnky Marie Christiny), syn dosti významného slezského botanika Heinricha Gottfrieda Mattuschky (1734–79), autora spisu Flora silesiaca oder Verzeichniß der in Schlesien wildwachsenden Pflanzen. Jeho rod tu potom sídlil až do roku 1945. Skutečně z hlediska dějin botaniky zajímavé místo! Škoda jen, že na nás záhy vyběhl zdejší hlídací pes – nebyla to žádná tragédie, se zvířátky jsme kamarádi, brzy jsme si s pejskem vysvětlili, že tady štěká zbytečně. Leč přivítání to zrovna nejmilejší nebylo. On totiž na zámku dnes sídlí luxusní hotel, asi jsme nesplňovali náležitou psí představu o solventních klientech (pohorky jsme ale neměli). Do přilehlého parku jsme už proto raději nešli, ještě bychom jim tam třeba podupali pampelišky.
Eventuálně bychom se tam mohli popálit v hustých porostech bolševníku velkolepého (Heracleum mantegazzianum), tímto druhem je totiž okolí Milkova silně zamořeno. Podle polských médií se zde vyskytuje i druh Heracleum sosnowskyi. V roce 2015 si údajně tato rostlina vybrala v Polsku první lidskou oběť – starší žena ze Slezska se na bolševník vypravila pouze s kosou, popáleninám kůže, ke kterým se přidaly další komplikace, následně podlehla. Bolševníkové pole za Milkovem vypadá skutečně hodně zoufale, místní se těchto rostlin patrně bojí, specialisté vzniklou situaci však neřeší rovněž.
Výlet za starými laboranty byl milý, přesto nutno říci, že toho po nich v Krkonoších zrovna mnoho nezbylo. Trochu více bychom se možná dozvěděli v Krkonošském muzeu v Jelení Hoře, ale tam by už zase chybělo kouzlo samotného místa. Jisté je, že laborantský cech patřil k nejzajímavějším jevům v celé bylinkářské historii nám tolik blízkého Slezska. A krkonošskou zahrádku v Karpaczi vám určitě doporučuji!
Fotografováno dne 3. 9. 2016.