Syn.: Myrtus buxifolia Grimwood, nom. illeg., Myrtus communis var. tarentina L., Myrtus tarentina (L.) Mill.
Čeleď: Myrtaceae Juss. – myrtovité
Rozšíření: Poddruh mediteránního druhu Myrtus communis, pravděpodobně se jedná jen o kulturní formu nominátního poddruhu. Vyskytuje se na Pyrenejském poloostrově, na jihu Francie, v Itálii, na Krétě i Kypru.
Ekologie: Mimo kulturu se objevuje pouze na synantropních stanovištích, ve starých zpustlých zahradách a jinde v okolí lidských sídel, většinou v pobřežních oblastech. Hojně se vysazuje v parcích i zahradách. Kvete od července do srpna, plody dozrávají v říjnu až listopadu.
Popis: Keř nebo malý strom, až 200 cm vysoký. Větve jsou tenké, borka je světle skořicově hnědá. Listy jsou vstřícné, krátce řapíkaté, vejčité, 10–15 mm dlouhé a 4–6 mm široké, na líci lesklé, na rubu žláznaté. Květy jsou stopkaté, vyrůstají jednotlivě z úžlabí listů, poupata jsou narůžovělá, 5četné květy s průměrem asi 2 cm jsou nejčastěji bílé, výjimečně také narůžovělé, tyčinek s bílými nitkami je velký počet. Plodem je kulovitá bílá bobule o průměru až 1,2 cm, která při poškození fialoví.
Záměny: Na rozdíl od nominátního poddruhu má tento poddruh menší listy, jeho plody jsou navíc kulovité, nikoli elipsoidní.
Využití: Pěstuje se nejlépe na plně osluněném stanovišti v alespoň středně úrodné, dobře odvodněné půdě. Potřebuje však dostatečnou zálivku a pro optimální vývoj květů a plodů dlouhé horké léto v trvání alespoň 4 měsíců. Nesnáší prudký, chladný vítr. Keř sice vydrží i teploty pod bodem mrazu, ale rozhodně mu takové podnebí neprospívá, určitě je výhodnější ho v chladnějších oblastech pěstovat jako hrnkovou kulturu a pak letnit.
Bílé plody jsou méně aromatické a svíravé než modročerné plody nominátního poddruhu. Jedí se samotné jako drobné ovoce, nejčastěji ale ve směsi s jinými plody či jako ozdoba sladkého i slaného pečiva (Kypr). Na Sardinii a Korsice se z nich vyrábí vyhlášený likér Mirto bianco – přidávají se do něj nejen plody, ale i listy. Podobný likér Mirto rosso se vyrábí z nominátního poddruhu, Mirto bianco je považován za jemnější a delikátnější.
Větévky i bobule obou poddruhů se také používají k nadívání drůbeže i jiného masa určeného k opékání – dodají pokrmu neopakovatelnou pryskyřičnou příchuť. V Kalábrii se myrtovým olejem potírají sušené fíky, které tím získají větší trvanlivost i zajímavou příchuť.
I tuto subspécii lze využít při alternativní bylinkové léčbě. Myrtová silice prokazatelně zabíjí bakterie a lze jí využít například k inhalaci při nachlazení či zánětu nosních dutin. Bobule lze žvýkat při zánětech v ústní dutině, potlačují nepříjemný zápach z úst právě proto, že hubí mikroorganismy zde přítomné.
Fotografováno v listopadu 2013 (Kypr, Coral Bay u Pafosu).