Už před drahnými lety pronesl muzikolog Jiří Fukač, že člověk účelně nasazuje hudbu k urychlení růstu vegetace či k ovládnutí zvířat, neboť tu zkušenostně předpokládá nějaký pro něj užitečný výsledek (Jiří Fukač: Mýtus a skutečnost hudby. 1989.). Nijak nepochopitelně tehdy asi nepůsobila jeho slova o tom, že jsme se ve snaze ovládnout některé živočišné druhy úspěšně vetřeli do zvukové komunikace zvířat. Ovšem mohlo někoho překvapit, když ve výkladu pokračoval následovně: Jistě jste už někde četli, že hudba působí na vegetaci ve smyslu urychlování jejího růstu. Účinek je prokazatelný, proces působení tu však zřejmě není navozen hudbou jako takovou. Spíše tu působí akustické procesy projevující se změnami tlaku prostředí, což zřejmě nějak pozitivně koreluje s procesy růstu.
Profesor Fukač chtěl tímto jistě ozřejmit závěry z knihy Dorothy Retallackové, která nesla název The Sound of Music and Plants a poprvé vyšla v roce 1973. Autorka prováděla své experimenty v denverské Colorado Women’s College. Pouštěla rostlinám opakovaně různé druhy hudby a sledovala jejich následný další vývoj. Zjistila, že tvrdá rocková hudba rostliny činí churavými, nevzhlednými, naprostou katastrofou prý tehdy byly skladby skupiny Led Zeppelin a Jimiho Hendrixe, ovšem zmíraly i po dodekafonii Arnolda Schönberga. Bez většího zájmu rostlin údajně zůstalo country. Naopak po Mozartovi, Bachovi a pasážích z Beethovena rostly daleko lépe, prospíval jim také jazz. Ovšem pozor, ani při tomto kvalitním repertoiru není vhodné, aby hudební produkce trvala déle než tři hodiny! U dalších pokusů totiž naše milá Dorothy pouštěla rostlinám různé tóny v různých časových intervalech: první skupině tón nepřerušovaný po dobu osmi hodin denně, druhé přerušovaný po tři hodiny denně, třetí skupina byla uložena do ticha. Rostliny z první skupiny zahynuly během 14 dnů (no kdo by to vydržel, sám bych umřel už mnohem dřív), všechny ostatní rostliny rostly, ovšem rozdíl mezi nimi byl velmi dobře patrný – krásnější a zdravější byly samozřejmě rostliny ze skupiny druhé.
Zdálo by se tedy naprosto pochopitelné, kdyby při vzdělávání mladé zahradnické i zemědělské generace hrála hudební výchova mnohem větší roli a na středních i vysokých školách zemědělského a zahradnického směru by byla zavedena povinná výuka polního sborového zpěvu, či zahradní orchestrální hry (no dobře, tak alespoň tamburašských a harmonikářských úderek). Jsme přece národem muzikantů – snad stále ještě platí, že co Čech, to muzikant! Jenže smutné je, že se v této věci vůbec nic neděje, vědecká botanika vazbu rostlin a hudby nestuduje. Což je obrovská škoda.
Proto by bylo dobré, kdyby alespoň talentovaní zahrádkáři na svých záhoncích častěji muzicírovali – vždyť nemusí to být žádné extrachopinovské či paganinské etudy – stačilo by „Šla Nanynka do zelí“ tak tři hodinky denně. ČR by pak možná ani nemusela přijímat od EU žádné dotace na produkci zemědělských plodin, byli bychom zcela soběstační, možná bychom nakrmili i okolní méně hudebně nadané země.
Hudbymilovnost rostlin by se jistě dala využít i v ochraně přírody – nad rezervacemi by zněla Mozartova Malá noční hudba či Bachovo Umění fugy a nová verze červeného seznamu by pak možná mohla zcela zrušit kategorii kriticky ohrožených druhů. Nelze vyloučit, že i zavedení rockových koncertů do okolí lokalit se zvýšeným výskytem invazivních druhů by mohlo přinést solidní výsledky.
