Botanický kaleidoskop

Jen nemnohým zvířatům se dostalo té cti, aby se o nich zmínil slavný argentinský spisovatel Jorge Luis Borges. Autora „Fantastické zoologie“ vždycky lákali spíš elfové a draci, nezdráhal se rozepsat o bájném Krakenovi nebo Minotaurovi, aby si ale všiml skutečného zvířete, muselo si nejdřív přinejmenším roztrhat svou hruď (jako pelikán), eventuálně mít tři nohy místo čtyř (to se zas jednalo o jistého speciálního osla). Zdálo by se jako ohromující, že v případě koček pojednal hned o třech výrazných exemplářích, vypadalo by to na obzvláštní autorovu náklonnost k těmto tvorům. Jenže i když se všechny Borgesovy kočky spojí dohromady, mnoho z nich nezbude – vlastně jen bezzubý úsměv a dva kocouří ocasy: jím zmiňovaný Cheshirský kocour totiž uměl po částech mizet, takže nakonec z něj zbyl pouze onen úsměv, kocouři z Kilkenny se zase rvali tak zuřivě, že po nich zůstaly jenom ocasy.

Číst dál

Koniklec (Pulsatilla) patří určitě k nejkrásnějším rostlinám nejen našich stepních strání, jeho různé druhy najdeme rozesety skoro po celé severní polokouli. V Evropě vykvétá hned zjara, obvykle už v době Velikonoc. To zaujalo Angličany natolik, že s těmito svátky spojili dokonce i jeho anglické jméno; již od roku 1597 mu říkají Pasqueflower, tedy vlastně velikonoční květina. Víte ale, kde se vzal český koniklec?

Číst dál

Jaký byl vztah hudebního skladatele Bedřicha Smetany (1824–1884) k rostlinám? Při hledání odpovědi na tuto otázku se někomu třeba jen tak znenadání v hlavě rozezní árie „Ó, vy lípy“ z opery Libuše, eventuálně si vybaví chmelovou scénu z třetího dějství Tajemství. Avšak zmínky o rostlinách v jeho operách můžeme vlastně vynechat, o Smetanovi mnoho neříkají, libreta k nim přece napsali jiní.

Číst dál

Ví se zcela bezpečně, že cestou k babičce trhala Červená karkulka květiny. O tomto faktu nás informuje už v Le Petit Chaperon rouge Perrault, ale nezatajují to ani Grimmové, věděl o tom i Erben. A také se ví, že na květiny Karkulku vlastně upozornil až vlk: „Karkulko, podívej se jen, jak krásně kvetou všude květiny, proč si jich nevšímáš?“ – stojí jasně u Erbena. Nebýt floristicky orientovaného vlka, Karkulku by jejich přítomnost v lese nejspíš vůbec nezaujala, až vlčí pobídka ji navnadila. A tak trhala a trhala. Prý to měla být kytička pro babičku, jen tak do vázičky na okrasu, říkají někteří autoři. Jenže co když to není vůbec pravda? Pokusme se zjistit, co tehdy vlastně Karkulka v lese trhala.

Číst dál

Všichni víme, že 1. května mají milenci dovoleno líbat se pod rozkvetlou třešní – tak trochu jako o Vánocích pod jmelím. Dokonce se to svým způsobem vyžaduje, prý aby milovaná žena v létě neuschla. Jenže když začneme hledat zmínky o tomto zvyku v dávných českých pověstech, pohádkách či písních, nic nenajdeme. Na starobylou tradici to rozhodně nevypadá, líbání na veřejnosti dřív spíše budilo pohoršení.

Číst dál

Je to vcelku nadělení, když žijete přes dvacet let v ulici Na Aleji, kterou vůbec žádná alej nelemuje. Člověk by snad mohl z názvu vyvozovat, že tam nějaká alej byla aspoň dřív – jenže ani to není pravda, podél ulice se odjakživa táhl les. Proto jsem byl od dětství vůči všem alejím krajně nedůvěřivý, už jako školák jsem si vypisoval z povinné četby všechny zmínky o nich v naději, že se mi snad jednou podaří s vylhanou alejí v ulici Na Aleji nějak vyrovnat.

Číst dál

V botanice se občas objevují pojmy, pro které nelze ani při sebevětší snaze najít paralely v jiných oblastech lidského konání, přitom třeba tyto pojmy samotné upomínají na předměty a jevy obecně známé. K těmto botanickým zvláštnostem určitě patří i pojem „LYROVITÝ“.

Číst dál

Barvitým popisům krajiny z příběhů Karla Hynka Máchy (1810–1836) by bylo možné věnovat obsáhlou studii. Jistě by to bylo pojednání především o krajině romantické, ať zvrásněné skalními stěnami, hlubokými údolími a poseté jezery (takovou krajinu najdeme třeba v jeho románu Cikáni), či lemované pustými horami (ty jsou příznačné zas pro Pouť krkonošskou). Jen vzácněji se zmiňuje o krajině přeplněné lidmi (jako v případě pražské čtvrti kolem ulice Na Františku v Márince).

Číst dál

Je zbytečné obhajovat krásu rostlin – žádnou opravdovou ošklivku mezi nimi neznám, na každém dítku bohyně Flóry můžeme objevit něco hezkého. Ani ostny a trny nemusejí být při hledání půvabu překážkou, své o tom ví každý, kdo si jedinkrát přivoněl k růži. A na jihu Evropy roste dokonce bylina, jejíž hrubě laločnaté i ostnité listy zdobily honosné antické chrámy. Česky se jí říkává trochu nemotorně paznehtník, možná vám k ní bude lépe ladit z řečtiny odvozené jméno akant.

Číst dál

V barokních písních z Loutny české jindřichohradeckého varhaníka a rektora Adama Václava Michny z Otradovic (asi 1600–1676) najdeme hned několik zmínek o rostlinách. Je tady zlaté jablko, nahnilá kdoule i Phoenixova skořice, pak také konvalinka a běloučká růže, kterou každý trhat může. K tomu se tu zelená neposkvrněná země bez trní a bodláků, zahrady, louky, háje i kvítky máje. A rozhodně nesmíme vynechat ani karmelský kvítek a tři lilie. Není tu býlí až tak mnoho, ale když připustíme, že každá z Michnových lilií může být dočista jiným druhem, hned je to o maličko pestřejší.

Číst dál

Bylo to v létě roku 1856, kdy mladý student jménem Bernhard Agathon Kjellmark přinesl ukázat botanikům z univerzity ve švédské Uppsale podivně vybarvený leknín, který našel u jihošvédského jezera Fagertärn. U tohoto jezera sice rostly i běžné lekníny bílé (Nymphaea alba) – ty se ostatně vyskytují skoro po celé Evropě – nemálo z nich však mělo i velmi neobvyklou narůžovělou až červenorůžovou barvu květů, jakou student Bernhard dosud odjinud neznal.

Číst dál

Plnou parou vpřed nebo taky jet na plný plyn – význam těchto po uhlí a benzinu páchnoucích rčení znají nepochybně všichni, těsně se nám spojují s dobou průmyslové revoluce. Jenže i v mnohem dávnější historii existovala jedna síla, která dokázala úspěšně rozpohybovat tělesa třeba i velmi hmotná, a to se přitom nemuselo ani nic zapalovat, natožpak cokoli očekávat od kolísavé síly lidských paží nebo plaché houževnatosti koňských spřežení. Ovládala se poměrně jednoduchým zvoláním „napnout plachty“ – mocnými kouzelníky tu byli vítr a pak ještě jedna jen nenápadná bylina. Znáte ji určitě všichni, od nepaměti se jí říkává len (Linum).

Číst dál

Jistě není těžké vzpomenout si, že básník Vítězslav Nezval znal kvetoucí rozrazil z břehu řeky Svratky. To spisovatelka Sofie Podlipská jej viděla v květináčích na pavlači, Karolina Světlá před domovními dveřmi a Teréza Nováková v ovocném sadu. S letní doubravou si jej spojoval Svatopluk Čech, zatímco Karlu Poláčkovi vylepšoval geometrii záhonů v lázeňském parku. Do galerie literární rozrazilové slávy bych přidal ještě rozrazil s prchavými květy spisovatele Josefa K. Šlejhara – jednomu druhu rozrazilu se totiž dodnes říká rezekvítek. Dřív to nejspíš býval „bezekvítek“, protože jeho korunní lístky opadávají tak rychle, že to občas vypadá, jako by ani žádné květy nikdy neměl.

Číst dál

K chvále much hned tak někdo nedospěje, co zlých slov na tuto čeládku bylo do světa vykřičeno – kamarádská muška z pohádkové Zlatovlásky se v té záplavě výčitek ztrácí jako vor uprostřed Pacifiku. „Inu je Vám to prokletá holota, tyhle mouchy!“ – hřímal v roce 1884 ve fejetonu s příznačným názvem Mouchy i spisovatel Jan Neruda (1834–91).

Číst dál