Velikonoce se nám mohou spojovat se spoustou rostlin – nabízejí se mnohé hned zjara vykvétající, třeba bledule, petrklíče, hyacinty nebo narcisy, ale rozhodně i vrby, bez nichž si neumíme představit Květnou neděli ani velikonoční pomlázku. K lidovým velikonočním zvykům však měla blízko ještě jedna dřevina, na kterou dnes trochu zapomínáme. Staří Čechové jí říkávali klokočka, my ji známe pod jménem klokoč zpeřený (Staphylea pinnata), i když nezřídka je to pro nás jednoduše klokočí.
K rodu Staphylea je v současnosti řazeno 24 druhů, vyskytují se v Evropě, jižní i východní Asii, ale také v Americe. Náš jediný zástupce tohoto rodu roste v jižní a centrální části Evropy a v Malé Asii, v pásu od Francie až po Kavkaz. Botanikové soudí, že původní je u nás snad jedině na jižní Moravě, do Čech se zřejmě dostal až s přispěním člověka. Jenže jistě se to odehrálo již velmi dávno. Už římský učenec Plinius na počátku našeho letopočtu věděl, že klokoč roste i za Alpami, a lékaři raného novověku jej znali také z Čech.
Zrovna mnoho užitku tato dřevina nepřinášela, z velmi tvrdých semen se vyráběly růžence a náhrdelníky, náušnice či náramky, prý se z nich někdy lisoval i olej ke svícení, dobře se vědělo, že květy klokoče vyhledávají včely. Klokočové dřevo je sice poměrně tvrdé, ale používalo se jen na výrobu menších předmětů, především násad rozličných domácích nástrojů, vycházkových holí a občas i máselnic. Naši předkové však tušili, že tento zvláštní keř má ještě i četné vlastnosti skryté, ryze magické, o nichž se v učených dobových knihách obvykle nepsávalo.
Věřilo se, že zlé síly a duchové se klokoče bojí a utíkají před ním, proto se vysazoval k cestám, ale i ke kapličkám a do okolí poutních míst – jedna z nejznámějších českých lokalit, na níž klokoč po staletí roste, se nachází na vrchu Chotuc na Nymbursku a ten je proslaven dlouhou poutní tradicí rovněž. Ale své místo nacházel tento keř i kdekoli v rohu zahrady, odkud mohl nejlépe ochraňovat hospodářův dům. Na Květnou neděli se ze svěcených klokočových proutků vázaly kříže, které se pak zarážely na osetých polích, to aby jim pánbůh požehnal. Malé křížky se připevňovaly i na zárubně domovních dveří, nic zlého a nečistého pak do stavení neproklouzlo. Ještě jednu speciální vlastnost svěcený klokočový proutek míval, dokázal vyhnat nevítané hosty: na Zelený čtvrtek se jím z postelí vyháněly blechy – „Ven hosti bez kostí“ se přitom volalo.
Jeho neobyčejná síla však mohla jít ještě dál! Na 1. máje si stačilo před cestou do kostela zastrčit devětkrát svěcenou klokočovou větvičku za klobouk a hned bylo jasné, která z přítomných dam je nefalšovaná čarodějnice – na noze se jí totiž znenadání objevilo koňské kopyto. V některých krajích Čech se také věřilo, že jeho větvička zavěšená v domě o Božím těle dokáže spolehlivě chránit před bleskem a sedmkrát svěceným klokočem mohl být z povětří sražen dokonce samotný ďábel. I na vodníka klokočová větev platila, prý se jí dalo vodního vraha rovnou utlouct.
Nelze se divit, že pověstmi ověnčené klokočí se dostalo také do české literatury, vždyť kdo by si nevzpomněl alespoň na odhozený „růženec z klokočí“ z Erbenovy balady Svatební košile. Stal se ale rovněž básnickým motivem ve verších Jana Nerudy, Antonína Sovy, Svatopluka Čecha, Adolfa Heyduka nebo Jaroslava Vrchlického. Jeho magická moc je zmíněna i v divadelní hře Václava Klimenta Klicpery, o klokočí po babičce zpívá také Jiří Suchý. Ba co víc – v kuličkách z klokočí od vídeňské firmy Moric Löwenstein hledal ve svém největším hoři duševní spásu i Švejkův spolubojovník Baloun.
Někdy se o klokoči mluvívalo s úctou, jindy spíše žertem. Určitě se ale o něm vyprávělo mnohem častěji než dnes.
Poprvé publikováno pod titulem „Na hosty bez kostí“ v Lidových novinách (ISSN 0862-5921), dne 8. dubna 2023.