První SMS jsem Vítku Grulichovi poslal v noci 23. února 2022. Už mnohem dřív jsme si my dva řekli, že mobily nemáme rádi, nebyli jsme samozřejmě žádní mentální opozdilci, kteří by si neuvědomovali jejich blahodárný účinek na rozvoj lidské civilizace, ale na druhé straně – proč to s tím pokrokem přehánět. Takže za těch 11 let, co jsme se znali (první článek na Botany.cz zveřejnil 12. 4. 2011), jsme si telefonovali možná tak dvakrát, SMS mezi námi proletěla vzduchem jen jednou. A vlastně jsem mu v ní ani nic zásadního nesděloval, jen to, že se mi po něm zrovna nějak divně zastesklo a že na něj doma všichni vzpomínáme. Ráno jsem se dozvěděl, že v noci vydechl naposled.
Vždycky před Vánocemi se objevil v naší poštovní schránce malý kalendářík na příští rok. Bylo samozřejmě jasné, kdo je jeho autorem, ale stejně jsem pokaždé hned běžel k počítači, abych Vítkovi napsal, že teda ten Ježíšek asi fakt existuje, protože už u nás byl a přinesl nám nastávajících 12 měsíců smontovaných pružinou dohromady a ještě k tomu v barevném vyvedení. Pochopitelně se vždy tvářil ohromně překvapeně, tuhle naši vánoční pastorelu nikdy nepokazil. On vůbec jakoukoli hru popletl jen málokdy, dalo se s ním zodpovědně domluvit i na rolích hodně zvláštních. Jednou takovou byl příslib, že si dáme vědět, jestli po smrti něco je. Buď já jemu, nebo on mě – to se už uvidí, na koho dřív přijde řada. No a když pak nebude nic, zbude jen ticho a klid.
Klid rozhodně nenastal. Všechny zvláštnosti, které se hned po jeho smrti začaly dít na Botany, určitě mají i racionální vysvětlení. Jenže při sestavování krkolomných konstrukcí, které by ty zmatky snad mohly rozumně vyjasnit, mi skoro vždycky začne cukat v koutku úst, nakonec mi tyto výplody rozumu přijdou směšné. Třeba by to celé mohlo být spíš důkazem, že Vítek i tentokrát dodržel slovo a hru nepokazil.
Začalo to tím, že zprávu o jeho smrti jsem musel na web vkládat natřikrát – po publikování to jednoduše kompletně celé dvakrát spadlo. Na webu je skoro 15 tisíc článků, nevzpomínám si, že by tlačítko „Publikovat“ někdy dříve restartovalo můj počítač, napoprvé to dokonce rovnou vypnulo i monitor, což ani restart neumí. Až když jsem zakřičel, podařilo se to zveřejnit. No jo, restart – jak to říct lépe?
O málo později zas po kliknutí na naše odkazy v internetových vyhledávačích se začal otevírat místo oněch avizovaných článků text úplně jiný – desetitisíce čtenářů kroutilo hlavami, jak se jimi hledaný tulipán, hlaváček či třeba datlovník zčistajasna proměnil na Vítkovo pojednání o druhu Ampelodesmos mauritanicus, o němž nikdy neslyšeli a vlastně o něm nechtěli ani nic vědět. Nejspíš nemusím vysvětlovat, že nic podobného se nikdy předtím nestalo. Byl jsem bezradný i naštvaný, ale pak mě napadlo, že to možná jen Vítek z čisté veselosti odněkud z dálky mává všem, kteří si ten jeho Ampelodesmos nezamýšleně otevřeli. Trvalo to pár měsíců, opravit to nešlo, postupně to sláblo, až se to samo vytratilo docela.
Teď už mě absence odpovědi na tu loňskou SMS nemrzí – dá se to přece snadno pochopit, mobily jsme opravdu v lásce nikdy neměli. Vše podstatné mi Vítek odvyprávěl přes web. No jak jinak, vždyť tady je přece pořád, bude na nás mávat ze všech svých internetových článků stále. Skoro bych věřil, že to má tady rád.
