Samostatným problémem jsou druhy, jež byly pojmenovány na počest nějaké osoby – badatele. Není možné si nevšimnout, že taková druhová jména jsou často zakončena –ii, ale ne vždy. Na čem to záleží?
Především je důležité si uvědomit, že to většinou nejsou přídavná jména, ale podstatná jména ve 2. pádě (genitivu). Genitiv u slov rodu mužského, zakončených v 1. pádě na –us (stejně tak středního, zakončených na –um) má koncovku –i. Proč jsou ale i dvě? Především proto, že většina jmen, o která jde, je latinizována. Nejlépe to pochopíme na příkladu: Charles l´Ecluse se v latinizované podobě jmenuje Carolus Clusius. Od slovního základu Clusi– odtrheme koncovku –us a nahradíme standardní koncovkou genitivu –i: a na světě je tvar clusii – tak třeba Gentiana clusii. Znamená to vlastně hořec Clusia.
Při polatinštění jmen dojde zpravidla k doplnění původního jména koncovkou –ius, a při skloňování jsou tedy dvě i nezbytná. Domin je v polatinštělé podobě Dominius, a tedy druh na jeho počest popsaný se jmenuje dominii: např. kostřava Dominova – Festuca dominii.
Někdy však najdeme u takových jmen –i pouze jediné. Jak to? Bauhinova polatinštělá podoba zní Bauhinus, a pokud tedy postupujeme stejnou metodou, odtrhneme –us a nahradíme –i, ke zdvojené nedojde. Příklad: Hieracium bauhini.
Pokud jde o to, pojmenovat rostlinu jménem badatelky – ženy, nebo jde-li o muže, jehož jméno v prvním pádě končí na –a, je třeba užít genitivu podle vzoru femina, a tam je koncovka –ae. Příklad: Sedum krajinae.
Pokud jméno badatele končí nějak úplně jinak, je genitivní koncovka –is. Příklad: Josef Holub kdysi popsal ostružiník na počest Heinricha Egona Webera – jméno latinizoval (Henricus Egon) a vzniklo: Rubus henrici-egonis.
Pokud chceme jménem rostliny oslavit rodinný kolektiv (manžele, sourozence), také je to možné. Stejným metodickým postupem dojdeme ke genitivu množného čísla, a ta má koncovku –orum nebo zženštilou –arum. Příklad: pelyněk Verlotů – Artemisia verlotorum.
Kdybychom chtěli použít k oslavě příslušného badatele skutečné přídavné jméno přivlastňovací, můžeme taky. To má ale trochu jiný tvar; tento postup byl použit třeba u prvosenky Clusiovy, Primula clusiana. Všimněme si, že takové přídavné jméno přivlastňovací má standardní trojvýchodnou podobu.
Přestože jsme si zásady tvorby druhových jmen „po někom“ ukázali, stejně je nakonec nejlepší si jeho správný tvar překontrolovat.
Hořec Clusiův