Syn.: Bambusa gigantea Wall., Dendrocalamus gigantea Munro, Sinocalamus giganteus (Munro) Keng f.
Čeleď: Poaceae Barnhart – lipnicovité
Dendrocalamus giganteus

Dendrocalamus giganteus

Rozšíření: Barma a přilehlé oblasti – východní Bangladéš, Ásám, Bhútán, jihozápadní Čína, západní Thajsko, pevninská část Malajsie. Druhotně introdukován do mnoha tropických oblastí.
Ekologie: Roste ve vlhkých oblastech v nížinách a zvlášť vysočinách do nadmořské výšky 1200 m, na lesních i jiných stanovištích, často na bohatších nebo naplavených půdách.
Popis: Vytrvalá dřevnatějící tráva, v dospělosti vysoká 25–35 m, uváděná jako nejmohutnější druh bambusu. Silnostěnná (1,5–3 cm) stébla mají průměr 20–30 cm, jeden dominantní výhon, v horní části s mnoha, často převisajícími větvičkami po stranách. Oddenky jsou krátké a tlusté, mladé výhonky kuželovité a červenavé, s tmavými okraji. Stébla jsou přímá, v mládí modrozelená a pokrytá slabým bělavým voskovitým povlakem, dospělá holá a matně zelená, rostoucí v hustých trsech; články jsou duté, 30–60 cm dlouhé, kratší ve spodní části stébla, kde jsou na kolínkách často vytvořené vzdušné kořínky. Po vyrašení z půdy je růst „pomalý“, výšky 4 m dosáhne stéblo ve stáří 4–6 týdnů, později se růst výrazně zrychlí a konečné výšky dosáhne rostlina ve stáří asi 3,5 měsíce. Silné nahuštění stébel na malém prostoru způsobuje, že asi polovina výhonků – především těch, které vyrůstají poblíž dospělých stébel – zakrní ve výšce 10–15 cm a později odumře. Listové pochvy jsou opadavé, kožovité, červenavé a ochmýřené. Listy jsou jednoduché a střídavé, řapíkaté, stálezelené, různé velikosti – dlouhé 15–60 cm a široké 3–10 cm, s rovnoběžnými nervy a téměř souběžnými okraji. Květenstvím je složitá lata se skupinami 12–20 mm dlouhých klasů se žlutými prašníky nebo fialovými bliznami. Plody jsou podobné obilným zrnům a kolem 8 mm dlouhé. Dosahuje věku 40–45 let a po odkvětu většinou rostliny odumírají.
Využití: Podobné jako u řady dalších druhů podčeledi – především ve stavebnictví (lešení, domy, mosty…), nádoby, hudební nástroje apod. Stébla jsou tvrdá, pevná a těžká (stěny stébel mají hustotu kolem 900 kg/m3), odolná proti hnití; často jsou ale napadána dřevokaznými brouky, proto bývají před použitím máčena v tekoucí vodě nebo uložena v bahně. Štípaná stébla se používají k pletení, listové pochvy na výrobu kloubouků, mladé výhonky (zvlášť vhodné jsou ty zakrnělé) se jedí, ale nepatří mezi oblíbené a často používané druhy. Pro stébla i okrasu se nezřídka pěstuje, lehce se množí oddělky, oddenky nebo plody, obtížněji i částmi stébel nebo větviček; rostlina snese údajně i slabý mráz. Je to i perspektivní energetická plodina, roční výnos biomasy se pohybuje od 20 do 30 t/ha. Listy mohou být využity i jako krmivo, avšak až po převaření – zelená hmota obsahuje kolem 8 promile kyseliny kyanovodíkové.
Dendrocalamus giganteusDendrocalamus giganteus
Dendrocalamus giganteus
Dendrocalamus giganteus
Fotografovali Petr Vobořil, dne 18. 11. 2011 (rostliny pocházejí z kultury – Kostarika, Cartago, Jardín Botánico Lankester), a Věra Svobodová, dne 15. 2. 2014 (Srí Lanka, botanická zahrada Peradeniya).