Sešli jsme se na okraji pole nedaleko Kerska, nevelké osady na Nymbursku, která se pro většinu národa stala místem nerozlučně spjatým se životem a dílem mistra Bohumila Hrabala. Toto místo jsme však k našemu setkání nevybrali proto, abychom zavzpomínali jen na pana Hrabala. Naším cílem byla nevelká slatinná louka u Velenky – lokalita s výskytem hned několika velmi vzácných druhů rostlin, mimo jiné i hvozdíku pyšného. Právě tomuto druhu se totiž Vladimír Kořen rozhodl být v anketě o Národní ohroženou rostlinu kmotrem.
Vladimír Kořen

Vladimír Kořen se stále více stává klasikem televizního zpravodajství z oblasti ekologie a vědy. Je obětavým popularizátorem vědeckých disciplín, sympatickým prostředníkem mezi přírodou a televizním divákem. Právě popularizace vědy mu vynesla i cenu v soutěži Česká hlava. A jistě zaslouženě. Proto jsme ho požádali, aby se stal kmotrem jednoho druhu zařazeného do volby Národní ohrožené rostliny. Chvíli přemýšlel, pročetl si celý soupis nominovaných druhů, pak vcelku odhodlaně řekl, že jeho rostlinou by určitě mohl být hvozdík pyšný (Dianthus superbus).

_______________________________________________________________________________

Vladimír Kořen

Proč právě hvozdík pyšný, kmotře?
Je to krásná dalo by se říct „načančaná“ rostlina, z té nabídky mi přijde opravdu nejhezčí. Navíc má jít o národní rostlinu. Hvozdíky jsou u nás doma, v tomto rodu máme dokonce tři endemity, všechny tři naše historické země si klidně můžou dát do svého znaku právě jeden z hvozdíků – Čechy hvozdík písečný český, Morava hvozdík moravský a Slezsko hvozdík kartouzek sudetský. Hvozdíky jsou krásné a bohužel dnes už mnohé z nich i v naší přírodě znatelně ubývají. Kromě hojnějších druhů, jako je třeba hvozdík kartouzek nebo hvozdík kropenatý, rostou u nás i pravé poklady. Samotný hvozdík pyšný dřív víc znali obyvatelé úrodných nížin, kde se vyskytoval ve svém nominátním poddruhu, ale i horalé, kterým život krášlil zase jeho alpínský poddruh. Dnes jsou oba poddruhy velmi vzácné, ten nížinný je dokonce kriticky ohrožený. Navíc hvozdíky zná přece i každý zahrádkář – byly základem pro šlechtění zahradních karafiátů. Takže hlasujte pro hvozdík!

_______________________________________________________________________________

Jaký je Váš osobní vztah k rostlinám obecně?
Mám rád celou živou přírodu. A dokonce i tu neživou. Při každém natáčení se dostanu do takového zvláštního „poznávacího transu“. Nechávám se prostě unášet – ve hvězdárně se ze mě stává nadšený hvězdář, na louce zase opojený botanik. Každá reportáž mě ovlivní, vždy si z natáčení odnesu nové vědomosti. A rostliny jsou nádherné a inspirativní!

_______________________________________________________________________________

Vladimír Kořen

Inspirativní? A jak moc?
Hodně! Třeba tak, že když jsem viděl pole s polními plevely, řekl jsem si, že nebudu svou zahradu měnit podle módních trendů, ale udělám na ní políčko, na kterém se bude právě těmto starým plevelům líbit. A tak jsem si opatřil pšenici dvouzrnku a stejně tak semena koukolu, chrpy modré, hlaváčku letního, ostrožky stračky, sveřepu stoklasy, ze všeho udělal směs a vysel ji na zahradu. No, obilí při posledních deštích trochu slehlo, ale i tak je pro mě zážitkem vidět klíčit a kvést koukol polní nebo chrpy.

___________________________________
Vy máte na zahradě políčko i s polními plevely? No to je ohromné! V této chvíli jsem se trochu přestal ovládat a začal řečnit o tom, jak je to úžasné, jak oceňuji, že kmotr Kořen nemá na zahradě sbírku japonských dřevin, ale něco tak krásného, jako je pšenice a polní plevely. Trvalo to nejspíš dost dlouho, ušetřím vás zbytečného líčení svých emocí. Nicméně jsem nucen konstatovat, že informace o zahradním políčku kmotra Kořena mne skutečně naprosto uchvátila. Takže ctíte spíše domácí tradice?

Dá se to tak říct. Jsem asi blázen, ale kus zahrady kosím jenom kosou, mám tam prostě louku, kus zahrady zabírá políčko, pokusně jsem vysadil dvě oskeruše. Zajímá mě, jak vypadala česká krajina předtím, než do ní vstoupil člověk. Při natáčení jsem o tom hovořil s několika odborníky a přiznám se, že mě toto téma velmi zaujalo. Polní plevely se u nás samozřejmě z velké části zabydlely až s člověkem, ale i tak jsou pro mne symbolem málo konfliktního – vlastně skoro harmonického – vztahu člověka k přírodě.

_______________________________________________________________________________

Vladimír Kořen

Projel jste při reportážích celou republiku, viděl jste druhy velmi vzácné, mnohdy kriticky ohrožené. Myslíte si, že Vás tato zkušenost nějak více ovlivnila?

Asi ano. Při kontaktu s ohroženými druhy si člověk uvědomí, jak je příroda kolem nás křehká a zranitelná. Někdy je mi z toho smutno. Vzpomínám si, že v Libickém luhu jsme potkali jistou paní s kbelíkem a lopatkou v ruce, která se snažila vyhrábnout ke svému jezírku na chatu pár blatouchů přímo z rezervace. Nedalo mi to, začal jsem jí klidně vysvětlovat, že tohle opravdu není dobré, Libický luh je posledním větším kusem lužního lesa v Čechách, zaslouží si naši ohleduplnost. Moc to nechápala, oponovala, že přece ona má chatu hned vedle, takže se vlastně ty rostliny ani nikam daleko nedostanou a navíc přece blatouch není ani chráněný druh. Tak jsem zkusil argumentovat ještě jinak. Ale nešlo to. Skončilo to kyselou hádanicí. Mrzelo mě, že nechápe, proč ten blatouch má mnohem větší smysl v lužním lese, než na její zahradě. Poslední zbytky relativně nedotčené přírody by se měly chránit důsledně. Hvozdíky pyšné, prosím, nerýpejte!

_______________________________________________________________________________

A jak žije kmotr hvozdíku pyšného v soukromém životě?
Narodil jsem se v severočeských Teplicích, vystudoval žurnalistiku na Karlově univerzitě. Bydlím společně se svou ženou – šachistkou, dvěma dcerami a právě narozeným synem v Říčanech nedaleko Prahy. I tam unikáty máme. Třeba kosatec sibiřský na nenápadné louce hned za městem.

Vladimír Kořen

Hvozdíkový tým kmotra Kořena:

  • Ladislav Hoskovec-Gas, Praha: Já sám se hned přidávám k týmu Vladimíra Kořena. Hvozdík pyšný je opravdu krásná rostlina a je smutné, že ho už nemůžeme potkávat v naší přírodě častěji. Navíc cítím synovskou povinnost hlasovat pro hvozdík i za svou maminku – právě hvozdíky byly její nejmilejší rostliny.