Můj vztah k přírodě je opravdu kladný. Bohužel to samé většinou tvrdí i lidé, kteří dokážou jednat s přírodou podle hesla „vytěžit, ovládnout, sežrat, zpeněžit“. Ale to, že mě příroda fascinuje, není vůbec moje zásluha. Tak jsem se narodila, byla jsem schopna vypadnout z kočárku a viset hlavou dolů na kšírách, jen abych si mohla líp prohlídnout kolem kráčející slepici, kočku… cokoli živého.
Jakmile mě rodiče vypustili do plenéru, nacpala jsem si plné kapsy kamenů, maminka mi říkala šutrová královna. Zkoumala jsem je po svém, měrná váha ani krystalická mřížka mě tehdy nezajímaly, ale dodnes vím, jak chutná a voní křemen. Ty jsem měla zvlášť v oblibě. Měli jsme doma krásné v kůži vázané herbáře a atlasy živočichů, zlatě ořízkované a opatřené pavučinkovým papírem, nad těmi jsem se něco naseděla. V pubertě mě chytlo bylinkářské období, dobře si pamatuju, jak jsem chtěla být tak rychle zdravá, že jsem si uvařila velký džbán velmi léčivých bylin, po jehož vypití jsem čtyři hodiny úporně zvracela. Říká se, že neznalost zákonů neomlouvá. No, jak kdy, lidské zákony jsou občas krátkodeché a někdy směšné. Zato neznalost přírodních zákonů neomlouvá nikdy.
Táta mě naučil, že příroda není úkladná, že vraní oko na mě nečíhá, aby mě otrávilo, pokud ho dobrovolně nesním a že projektovat lidské emoce do zvířat a rostlin je nesmysl. To ale neznamená, že se rostliny a zvířata nechovají. Chovají – a to chování je na nich asi to nejzajímavější. „Poručíme větru, dešti“…. mně je bližší “ žít a nechat žít.“
Chodit po světě a spokojit se s tím, že… „támdle letěl ňákej pták a támdle něco kvete“… mi připadá trochu málo.
Jestli jsem ale lásku k přírodě, potažmo k orchidejím, mohla zdědit po svém pra, pra, prastrýci Benediktu Roezlovi, těžko říct. Podařilo se mi rodinný strom uklidit tak pečlivě, že už ho asi nikdy nenajdu a tak nevím, jestli jsem po něm vůbec nějaké geny mohla podědit. Máme po donu Benitovi pár drobností a vzpomínám si na vyprávění své maminky, která údajně zažila prastarého papouška Loru, kterého kdysi přivezl. Vzhledem k tomu, že Benedikt Roezl zemřel v r. 1885 a moje maminka se narodila 1923, musel mít ten pták kořínek tuhý nejméně jako profesor Švejcar, blahé paměti.
To, že jsem se mohla stát kmotrou Orchis morio, neboli vstavače kukačky, považuju za velkou čest. Už proto, že výraz morio je odvozen od šaškovské čepice a v květomluvě tahle orchidej říká něco jako: Závistí si neposloužíš. Ale věřte mi, že bych se ctí bránila i kopřivu.
