Syn.: Centaurea carthamus E. H. L. Krause
Česká jména: světlice barvířská (Presl 1846), šafrán planý, saflor, světlice (Čelakovský 1879), světlice barvířská, saflor (Polívka 1912), světlice barvířská (Dostál 1950, Dostál 1989, Kubát 2002)
Slovenská jména: požluk europejský, divý šofran, planý šofran, žlutenice (Reuss 1853), požluk europský, planý šafran (Novacký 1936), požlt farbiarsky (Dostál 1950, Marhold et Hindák 1998)
Čeleď: Asteraceae – hvězdnicovité
Rozšíření: Známa pouze jako kulturní rostlina, pochází pravděpodobně z íránsko-turánské oblasti, kde rostou v přírodě jiné druhy. Jako olejnina se pěstuje ve Španělsku, Portugalsku, v severní, východní i jižní Africe, Arábii, jihozápadní a střední Asii, v Indii, Malajsii, Indočíně, Číně, v Severní i Jižní Americe i v Austrálii.
V Česku je v nejteplejších oblastech pěstována, občas zplaňuje.
Ekologie: Díky hlubokým kořenům roste na hlubokých suchých půdách, snáší dobře i lehké suché půdy, je odolná proti suchu a větru, snáší zasolení. Naopak nesnáší trvalé zamokření a deštivé počasí, kdy je napadána houbovými chorobami. Deštivé počasí má také vliv na snížení obsahu oleje v semenech. Kvete od července do září.
Popis: Jednoletka s tenkým kořenem, až přes 1 m dlouhým. Lodyha je přímá, jen v horní části bývá větvená. Je až 120 cm vysoká, téměř lysá, hustě olistěná. Bělavě žlutý, lesklý stonek má nevýrazné rýhování. Vzácně mívá přízemní listovou růžici z peřenosečných listů. Lodyžní listy jsou střídavé, celistvé, s vyniklou žilnatinou, lysé a tuhé. Podlouhlé až vejčité dolní listy sbíhají v křídlatý řapík. Střední a horní listy jsou širokou bází přisedlé, podlouhlé, vejčitě kopinaté až široce vejčité, 6–9 cm dlouhé a 2–4 cm široké. Na okraji mají oddálené jemné ostnité zuby, s největším ostnem na špičce listu. Nejvyšší listy rostou nahloučeně pod úbory. Úbory mají 3,5–4,0 cm v průměru, jsou těsně obklopené listy. Zákrovní listeny jsou široce eliptické až vejčité, světle zelené, žilkované, s velkým ostnitě zubatým přívěskem s krátkými žlázkami. Úzce kopinaté vnitřní zákrovní listeny mají ostnitou špičku, jsou suchomázdřité, se slámově žlutými ostny 1–6 mm dlouhými. Všechny květy jsou trubkovité a mají korunní trubku 8–13 mm dlouhou, zlatožlutou, později oranžovou až červenou, delší než zákrov, s 5 rozevřenými cípy. Čtyř až pětihranné nažky jsou 5,5–9,0 mm dlouhé, nažloutle bílé, hladké, matné nebo lesklé, zpravidla bez chmýru.
Využití: Ze semen se získává vysýchavý olej (24–36 %), který obsahuje 75 % kyseliny linolové a menší množství kyseliny linolenové. Používá se jako stolní olej s podobnými vlastnostmi jako olej slunečnicový. Jako olej technický se používá na svícení, na výrobu mýdel, kosmetiky, fermeží, laků a barev. Po vylisování oleje zůstávají pokrutiny, které obsahují 22–55 % bílkovin, využívají se jako krmivo nebo hnojivo. V květech obsahuje červené barvivo cartamin (saflórový karmín), který je rozpustný ve vodě. Obsah v květech je 0,3–0,6 %. Používal se k barvení látek, nebyly však stálobarevné. Další barviva v květech jsou žluté pigmenty saflomin a saflórová žluť. Dodnes se světlice používá k barvení polévek, omáček, pečiva, cukroví a do líčidel. Sušené květy se často vydávají za šafrán (falšování šafránu). Barví podobně, ale nemá vonné a další obsahové látky šafránu (nemletý lze snadno rozlišit – šafrán jsou tenké blizny, saflór sušené trubkovité květy). Pražená semena se jedí jako pochutina. Mladé výhonky je možné použít jako zeleninu. V Evropě se pravděpodobně začala pěstovat původně jako léčivka, květ se sbíral jako Flores carthami, dnes se používají jen v homeopatii. Beztrnné kultivary se využívají jako zelené krmivo. Rostlina je nektarodárná, ale med z ní je tmavý, se silnou nepříjemnou chutí i vůní. Suchá květenství se používají v květinářství do suchých vazeb.
Poznámka: Kultura pochází pravděpodobně z jihozápadní Asie (snad Afghánistán), předpokládá se vznik křížením světlice vlnaté C. lanatus L. a světlice obecné C. oxyacantha Bieb., která roste od severní Indie po Turecko jako plevel. Pěstovala se v údolí Nilu, ve starém Egyptě se používala na barvivo i pro olejnaté nažky. Od 16. století se vysévala i ve střední Evropě. V západní Evropě v 16. a 17. století se používala na barvení hedvábí, bavlny i sukna na červeno. U nás se používala v 19. a začátkem 20. století, ztratila význam s objevem anilinových barviv koncem 19. století.
Fotografoval Ladislav Hoskovec, dne 23. 7. 2005 (Česko, Morava, Dunajovické kopce, okolí Dolních Dunajovic).