Čím v pravdě mohou býti temné ony krajiny, jevící se na půdě vyhřáté sluncem, jež by měly jím osvětleny býti stejné? Což nemohly by to býti stopy rostlinstva, pohlcující paprsky sluneční? A je-li tu rostlinstvo, jest i vzduch, jest i život… (citace z článku Záhada lunární, který vyšel v časopise Příroda, illustrovaný měsíčník přírodovědecký, v roce 1914). – Jak báječně se dnes můžeme smát podobným historickým výrokům! My už přece dobře víme, že se žádný život na Měsíci nekoná, jsme moudří lidé 21. století! Ale nebuďme na sebe zase až tak moc pyšní! Představy našich předků krásně voněly otazníky – vždyť my jsme tuhle jejich vůni tajemství svým jasným poznáním proměnili leda tak na kříže u cesty. Copak není v tom našem soudobém pohledu na Měsíc i trocha zklamání? To jsme tedy skutečně úplně sami?
A tak pojďte… provedu vás lunárním světem našich pradědečků!
Nazujte si pevnou obuv, vezměte si teplé prádlo, osedlejte svou dělovou kouli a letíme! Nechci ani tak vidět bratry Měsíčňany, určitě bych si ale rád přivoněl k měsíčnímu kvítí!
Od semene
„To je semínko,“ prohlásil Cavor. A pak si potichoučku zašeptal „Život!“ – tak popsal první kontakt pozemšťanů s květenou Měsíce Herbert George Wells (1866–1946) v románu První lidé na Měsíci z roku 1901 (český překlad D. Knittlová). Čtěme hned dále: Počet roztržených semenných obalů rostl každým okamžikem a v zápětí překypěli ti nadýmající se průkopníci ze svých rozpuklých pouzder a přešli do druhého stadia růstu. S pevnou důvěrou a po krátké úvaze vystrčila ta úžasná semínka kořínek do země a jakýsi zvláštní uzlíčkovitý pupenec do vzduchu. Za chviličku byl celý svah pokropen titěrnými rostlinkami, které stály v slunečním žáru jako vojáci. (…) Uzlíčkovité pupence se nadmuly, napnuly, s trhnutím se rozevřely, vystrčily korunku ostrých výhonečků a rozvinuly spirálu drobounkých bodlinatých hnědavých lístků, které se rychle, před našima očima, prodlužovaly. Ten pohyb byl pomalejší než u všech živočichů a rychlejší než u všech rostlin, co jsem jich viděl. Překotnost tohoto růstu vysvětluje Wells krátkostí příhodných měsíčních podmínek pro růst vegetace: …zběsile chvátal využít výhody krátkého dne, v němž musí vykvést, dozrát, vydat semena a zahynout.
Další růst
Za několik minut se pupence bujnějších rostlin protáhly na lodyhy, vyháněly už druhou spirálu listů a celý svah, který ještě před chvílí vypadal jako plocha neživé podestýlky, ztemněl teď zakrnělým olivově zeleným porostem ježatých bodlin, kolébajících se prudkostí vlastního růstu. Je jistě zajímavé, že i na Měsíci jsou rostliny zelené, přítomnost chlorofylu je patrně společnou vlastností pampelišek pozemských i lunárních. Ony „bodliny“ zřejmě mají měsíční květenu chránit před nenechavými návštěvníky z planety Země. Kdyby nechal H. G. Wells své cestovatele procházet jen libě kvetoucími zahradami, nebyl by jeho příběh zas tak moc napínavý. Ostatně, i u nás se najdou místa s vegetací výrazně „ježatě bodlinatou“ a nikoho to neudivuje!
Další fenofáze Wellsovi hrdinové líčí jen okrajově. Zmiňují se vlastně detailněji až o zralosti semen, která nastává před příchodem měsíční noci, která vše zničí: …na svahu teď stála ježatá houština, hnědá a svrasklá a třicet stop vysoká, a vrhala dlouhé stíny, které se táhly do nedohledna, a semínka, usazená v chomáčích na horních větvích, měla už hnědá a zralá. Své dílo vykonala a teď, celá křehká, čekala jen na to, až klesne a rozpadne se v prach pod mrznoucím vzduchem, jakmile nastane noc. A ohromné kaktusy, které se nafukovaly před našima očima, už dávno popraskaly a rozsely výtrusy na všechny čtyři měsíční strany.
Podstatným znakem měsíční vegetace jsou i její nadpozemské rozměry. Zdálo by se, že menší Měsíc musí mít květenu spíše zakrslou, ovšem pravdou je přesný opak: Vždyť samy buňky tvořící ty rostliny byly velké jako můj palec, jako korálky z barevného skla, prohlašuje Wellsův hrdina.
Druhové zastoupení
Je evidentní, že povrch Měsíce není pokryt jen bodlinatým druhem olivově zelené barvy, již výše jsme ve vyprávění vesmírných plavců mohli postřehnout i údaje o jakýchsi kaktusech. A je toho ještě více: Kam oko dohlédlo přes skály, rozházené bez ladu a skladu po dně kráteru, všude se probouzela k životu táž ježatá houština, jaká obklopovala nás, tu a tam prostřídaná nadutou kaktusovitou masou a šarlatovými i nachovými lišejníky… Takže ještě lišejníky a dokonce i houby: A po celou tu dobu rostly kolem nás měsíční rostliny, stále větší, hustší a spletitější, každým okamžikem tlustší a vyšší, bodlinaté rostliny, zelená kaktusovitá masa, houby, dužnaté a lišejníkové útvary, úžasně podivné paprskovité a hadovité formy. (…) Co chvíli se na obzoru objevila nějaká ta měchýřovitá houba, nadýmající a rozlézající se na slunci.
Využití měsíční květeny
Na otázku, zda lunární vegetace může zajistit člověku obživu, nelze odpovědět tak jednoznačně. Určitě část z ní poživatelná je: Přišli jsme k rovinkám porostlým čímsi dužnatým a červeným, nestvůrnými korálovými výrůstky; když jsme do nich vrazili, pukaly a lámaly se. (…) Ta zpropadená hmota měla takovou strukturu, že by se dala určitě žvýkat. Také se mi zdálo, že docela pěkně voní. (…) Nacpal jsem si už plná ústa. „Je to dobré,“ řekl jsem… Čichové i chuťové vjemy při kontaktu se zdejšími rostlinami jsou tedy příjemné. Tato „hmota“ údajně nebyla nepodobná pozemským houbám, po polknutí prý hřála v hrdle. Při vyšší konzumaci měsíční zeleně (nebo spíš červeně) se však dostavuje zvýšení krevního tlaku, dokonce pálení rtů i prstů. A v neposlední řadě i změny v chování, velikášské bludy a zhoršená koordinace pohybů – prostě houby… Člověk je nakonec rád, když se z toho vyspí.
Co nám NASA nikdy neukázala
Snímky z první lidské návštěvy Měsíce obletěly celý svět, při slovech Malý krok pro člověka, ale velký skok pro lidstvo jistě ukápla nejedna slza. Jenže existuje ještě jeden dokument, který je od amerických obrázků značně odlišný – je totiž francouzský! No…
Francouzský němý film Le Voyage dans la Lune z roku 1902 natočil jistý Georges Méliès. Inspiroval se tehdy románem Julesa Vernea Do Měsíce a také právě naší knihou Herberta George Wellse První lidé na Měsíci. Tento ručně kolorovaný snímek se skládá ze 30 obrazů a na plátně divák postupně vidí mezinárodní kongres astronomů, pak přípravu a cestu vesmírné střely, přistání na Měsíci, sněhovou bouři, sestup astronautů kráterem sopky do nitra Měsíce, boj s Měsíčňany, úprk astronomů i návrat na Zemi, který vyvrcholí vyznamenáním astronomů. Je asi zbytečné říkat, že se tento snímek ve své době setkal s obrovským úspěchem, osobně jsem z něj nadšen i dnes! A tak, dámy a pánové, podívejme se společně na to, jak to tehdy vlastně všechno bylo a jaké rostliny to tam tehdy viděli! Postačí, když vynecháme pozemský úvod filmu a budeme se věnovat samotnému přistání na Měsíci, stejně jako dalším lunárním událostem. Chtěl bych jen upozornit, že J. Verne se vlastně ve svém románu nezachoval k rostlinám příliš hezky – nejdřív sice astronauti viděli něco jako lesy, jenže později je zapřeli, prohlásili, že rostliny na Měsíci nerostou (takový nesmysl, styďte se, pane Verne!). Takže všechny odkazy na rostliny jsou v tomto filmu inspirovány románem Wellsovým.
Ale teď už dost řečí, vzhůru k Měsíci! Le Voyage dans la Lune