Syn.: Cantua dependens Pers., Periphragmos dependens Ruiz et Pav., Periphragmos uniflorus Ruiz et Pav.
Česká jména: žlutobýl buksolistý (Presl 1846)
Čeleď: Polemoniaceae Juss. – jirnicovité
Rozšíření: Středoandský endemit, pochází ze západní Bolívie a Peru (Ancash, Apurí, Arequipa, Ayacucho, Cajamarca, Cuzco, Huancavelica, Huánuco, Junín, La Libertad, Lima, Pasco, Puno). Rod Cantua zahrnuje asi 7 druhů vyskytujících se v jihoamerických Andách, v oblasti od Ekvádoru po Chile.
Ekologie: Roste v horských údolích, na vlhčích stanovištích ve vegetační formaci puna, v nadmořských výškách od 2500 až do 4500 m. Kvete po celý rok, je opylován hmyzem a kolibříky.
Popis: Bohatě větvený keř nebo malý strom dorůstající výšky 2–5 m. Větve jsou vzpřímené, tenké, listy střídavé, přisedlé nebo krátce řapíkaté, eliptické nebo obkopinaté až obvejčité, až 4 cm dlouhé, většinou celokrajné, na vrcholu špičaté, šedozelené, lesklé, krátce štětinaté. Květenstvím je jednostranná řídká lata, květy jsou většinou nicí, kalich je trubkovitý až zvonkovitý, 4,6–3,2 cm dlouhý, koruna je trubkovitá, 5,5–8 cm dlouhá, většinou zářivě červené barvy, může být bílá, žlutá nebo růžová; někdy se barevně liší i květy na různých větévkách jednoho keře. Plodem jsou tobolky až 2,5 cm dlouhé.
Využití: Inkové vysazovali keře Cantua buxifolia k uctění posvátných hor a k oslavě boha Inti, květy se zdobili při různých obřadech. V dnešní době slouží květy ke zhotovení křížů a květinových koberců při procesích. Věnce z květů jsou symbolem pohostinnosti a svornosti. Z větviček a listů se získávalo žluté barvivo, tenké větve sloužily k výrobě košů. V lidovém léčitelství se odvary používaly proti průjmu, při léčbě žloutenky, kašle a zánětů očí. Druh je dnes pěstovaný jako okrasný keř v parcích, také v kontejnerech. Existuje v mnoha barevných kultivarech. Vysazuje se i k zamezení eroze půdy na svazích.
Poznámka: Cantua buxifolia je národní květinou Peru i Bolívie, Inky je zasvěcená bohu slunce (Inti). Dřevina je opředena velmi barvitou inckou legendou o krutém boji dvou králů, krevní mstě jejich synů a konečném odpuštění, ale i o potrestání zlých králů na zem padajícími hvězdami a následnými potoky lítostných slz. Mnohobarevnost druhu v této legendě symbolizuje jednotu lidu obou království, nese barvy synů obou vládců – červenou a žlutou – a zelenou barvu naděje. Tyto barvy jsou i barvami vlajky Bolívie.
Fotografovaly Ljuba Procházková, dne 3. 10. 2013 (Peru, Pisac), a Věra Svobodová, ve dnech 3. 9. 2015 (Peru, Cuzco), 8. 9. 2015 (Bolívie, Copacabana) a 15. 9. 2015 (Peru, Arequipa).