Není pochyb o tom, že rostliny dokáží reagovat na hudbu. Přitom vůbec nemusí jít jen o pokusy Dorothy Retallackové až z druhé poloviny minulého století, vždyť ohromující zprávu o vlivu hudby na rostliny máme dokonce už ze starověku.
Mohla za to vlastně nešťastná láska Orfeova. Tak miloval svou Eurydiku, že se rozhodl ji následovat i na onen svět. Krása jeho zpěvu byla tak ohromná, že při něm umlkali ptáci, ryby se vynořovaly nad hladinu, hadi vylézali z děr, beránek usedal vedle vlka, naslouchali i sami bohové. Svým zpěvem obměkčil i celý temný Hádés! Už se zdálo, že svou Eurydiku snad skutečně vyvede zpátky na zem. Jenže chybil, nesplnil podmínku, kterou dostal od vládce podsvětí, a tak svou ženu ztratil navždy. Pak odešel v žalu do Thrákie, kde jeho písně zněly ještě tklivěji než předtím. A tak se i holý svah zazelenal listím stromů, které za Orfeem dorazily:
Vrch byl a nad tím vrchem se rovná planina táhla,
holá jak mlat, té dodával zeleně travnatý porost,
stínu však neměl ten kraj. Než jak se tam usadil Orfeus,
pěvec zrozený bohy, a rozechvěl zvučící struny,
stínu se dostalo kraji.
Hned přiběhly cháonské duby,
topoly Hélioven a křemelák vysokých snětí,
vonné, jemné lípy a buk, též panenský vavřín,
křehké lískové keře a jasan na dřevce vhodný,
jedle prostá suků i doubek ohnutý plody,
rozkošný, milý platan, též javor zbarvený pestře,
vrby, jež rostou u řek, a lótos, jenž miluje vodu,
něžné tamaryšky a zimostráz, zelený stále,
myrtoví dvojbarevné, též kalina bobulí modrých.
Břečťane křivonohý, i ty jsi přišel a s tebou
listnaté révové keře a jilmy oděné révou,
habry, smolnaté sosny i planika, rudými plody
zatížená, a odměna vítězů, ohebná palma,
pínie s korunou vykasanou a zježeným vrškem,
milá Mateři bohů – vždyť Kybelin miláček Attis
ztuhl v pínie kmen a z člověka do ní se vtělil.
– Publius Ovidius Naso: Proměny, překlad Ferdinand Stiebitz.
Konec Orfeovu smutku přinesla až jeho vlastní smrt, byl zavražděn opilými bakchantkami. Ale vlastně to bylo pro něj vysvobození, teď se mohl konečně sejít se svou drahou Eurydikou. Ovšem, je to tak přece od věků a platí to stále. Vždyť si ještě musí mnozí pamatovat, jak úplně nedávno jedna taková malá holka křičela v čarokrásném hymnu do světa Dieu réunit ceux qui s’aiment!