Mám rád staré mapy. Zrovna před nedávnem jsem v jednom pražském antikvariátu objevil dosti podrobnou protektorátní mapu Hodonínska a části Břeclavska, která byla vytvořena podle revize z roku 1932. Velmi mne zaujala, je na ní totiž ještě patrné i dnes už zaniklé Kobylské jezero. Koupil jsem ji ale nejen proto. Celý tento kraj mám velmi rád, jezdím sem vždy s nadšením. Určitě bude zajímavé si projít tento kraj právě podle této mapy.
Už několik let jezdívám do vesničky Vrbice. Je to malebná jihomoravská víska obklopená vinohrady, zdejší vinné sklepy se hned tak nedají s něčím srovnat. A právě proto, že tuto oblast dobře znám, překvapilo mne, že na oné mapě jsem v prostoru mezi Vrbicí a Čejkovicemi našel zakreslenou jakousi Babí horu (281 m n. m.) – zřejmě by to měl být nižší kopec mezi místním lesíkem Hájkem a stepní lokalitou Chrástka. No to mi tedy vysvětlete, jak jsem ho mohl dosud přehlížet? Na novodobých mapách sice název Babí hora bývá uváděn také, ale je nepochopitelně nezřetelný, spíše jakoby se vztahoval na širší oblast, neoznačuje vrchol hory. Takže se vydejme směle na cestu!
Sestupuji cestou od vrbické Stráže jihovýchodním směrem k lokalitě na mapě zaznamenané jako Kalub. Zřejmě se bude jednat o místní rybník, na mapě je patrný jeho obrys. Cesta prochází mezi poli a vinohrady, na horizontu se rysují nízké kopce – tam někde v dálce asi bude i Babí hora. Po čtvrthodince jsem u Kalubu. Je to opravdu rybník, avšak bohužel v současnosti zazemněný. Stále je dobře zřejmá jeho hráz, procházím se po jeho dně.
Po mé levici, severovýchodně od rybníka se má zvedat Babí hora. Takže dobře: tamto je Chrástka, tu znám velmi dobře už z dřívějška, krásná stepní lokalita s koniklecem velkokvětým, hlaváčkem jarním, kdysi jsme tam našli i vstavač vojenský a kosatec různobarvý (na fotografii vpravo). Úplně vzadu je vidět lesík Hájek, lokalita pro mne také dobře známá. Pak je tady uprostřed nějaký kus pole a vlevo už se zvedají vrbické vinohrady, ty jsou sice vyvýšené, ale táhnou se až k Vrbici, takže to asi Babí hora taky nebude.
Takže kde ta Babí hora vlastně je? Už doma jsem se o ní dočetl, že v minulosti na ní měla stát dokonce středověká tvrz, navíc je to hora přímo legendární, říká se o ní, že v jejím středu jsou ukryti rytíři, kteří z ní vystoupí, až v kraji bude nejhůř – prostě moravská obdoba pověsti o Blanických rytířích! Těšil jsem se, jak o tom napíši na náš web, jak spojím tuto dávnou pověst s výskytem vzácných druhů rostlin, jak hezky nadneseně zvolám do internetových sítí něco ve stylu „s láskou a ohleduplně našlapujte na každou hroudu této hory, sic vás ztrestá zdejší vojsko“ a ono nic, vůbec nic! Staré mapy asi lžou!
Vracím se zpátky na Vrbici skoro bez nálady. Večer se o svém marném hledání zmiňuji místním. Prostě jsem to tam nenašel, čekám, že se mi budou smát, přehlédnout horu je přece pořádná ostuda! Ale oni se nesmáli. Pan Antonín Kovář, pamětník, který prožil na Vrbici většinu života, jen smutně pokrčil rameny, přitakal. Ano, nelze najít to, co už není. Byl to kopec, který měl po obvodě zhruba 2 hektary, na jeho vrcholu se rozkládal vinohrad, jihozápadně od něj se terén prudce svažoval, takže v sedmdesátých letech napadlo místního předsedu JZD tuhle nerovnost jednoduše srovnat. Celé dva roky, v létě i v zimě, rozhrnovaly buldozery Babí horu, skoro milion kubíků zeminy se sesypalo z hory do strže! Skoro nedýchám… Takže já u té Babí hory vlastně opravdu byl! Podle popisu pana Kováře jsem místo, na kterém stála, dokonce vyfotografoval. Je to ta podivná proluka mezi Chrástkou, Hájkem a vinohrady, ten plochý, zcela tuctový a nudný kus pole, kterému jsem nevěnoval sebemenší pozornost! Procházím fotografie, které jsem ten den pořídil. Mám dokonce jednu, která téměř přesně zachycuje polohu Babí hory – teď tady vidíte jen vinohrad, trať drátů vinoucí se údolím. Je těžké k tomu říci něco rozumného. Snad jen, že je mi z toho smutno.
Staré mapy tedy nelžou. Nejsou jen svědectvím starých časů, či muzeálními exponáty. Zaznamenávají také naše činy, a to i ty, které jsme provedli neuváženě. Bude velmi pozoruhodné za třicet nebo padesát let procházet se starou mapou třeba severem Čech. Jednou možná někdo sepíše dlouhý seznam zmizelých hor. Babí hora – i když je severním Čechám dost vzdálená – v něm bude zaznačena také. Lze snad (tedy jen akademicky) diskutovat o společenské omluvitelnosti hrubých zásahů do krajiny v případě severních Čech. Likvidace jihomoravské Babí hory však byla naprosto jednoznačně zbytečným siláckým gestem těch, kteří chtěli poroučet větru a dešti.
Fotografováno dne 28. 4. 2007.
———————————————
Babí hora 2. – ohlasy k předcházejícímu článku
Netrvalo dlouho a po prvním zveřejnění tohoto článku jsme dostali od čtenářů několik reakcí. Naše putování k Babí hoře vzbudilo na Břeclavsku značný ohlas, během naší poslední návštěvy v tomto kraji jsme od místních občanů získali řadu nových informací, našli jsme dokonce i několik historických vyobrazení Babí hory.
Osud Babí hory by se mohl stát symbolem lidského barbarství a zlovůle vůči přírodě. Děkujeme občanům obce Vrbice za jejich ochotu o celé této věci hovořit. Hořkost, která přetrvává v jejich srdcích při vzpomínkách na onu dobu, je nejlépe dokumentována skutečností, že do dnešních dnů visí v jejich domech obrazy zachycující tuto horu. Mnohdy jsou to obrázky silně nativní, ale právě to jim dává punc pravé lidskosti. Malovali je totiž většinou sami na poslední chvíli, když se už dozvěděli o šíleném a zcela zbytečném plánu tehdejšího vedení JZD horu zlikvidovat. Hora je na nich obvykle krásná, učesaná jako panenka. Asi si tehdy říkali, že je potřeba právě takto Babí horu namalovat, aby se jednou provždy (třeba i v roce 2007) vědělo, že ti, co tohle zvěrstvo udělali, byli barbaři. Tady na jižní Moravě se chodí do kostela, takže se ví, že ten, kdo zabije člověka, propadne peklu. Co se ale potom stane s tím, který zabije celou horu? Jeden z těchto obrazů je v majetku rodiny Blanářových.
Následující fotografie byla pořízena těsně před začátkem rozbagrovávání hory, o čemž svědčí betonové sloupky z vinohradu, které leží při úpatí hory. Babí hora je zde zachycena od tzv. Poláškovy meze a fotografii pořídil Antonín Michna. I z této malé a černobílé fotografie je patrné, že hora nebyla intenzivně zemědělsky využívaným územím, četné meze, terasy a křoviny napovídají, že zdejší vegetace mohla být obdobná, jako na sousední Chrástce. A na té se dosud vyskytuje řada ohrožených a zákonem chráněných druhů rostlin.
Za vyhledání pamětníků, přátelské i když chvílemi trpké povídání o Babí hoře a někdejších podivných časech, také za poskytnutí fotografií děkujeme především Antonínu Kovářovi, Františku Janoškovi, Antonínu Michnovi a rodině Blanářově z Vrbice.