Na pomezí čínské provincie Jün-nan, vnitřního Tibetu, severního cípu Barmy a nejvýchodnějšího cípu indického státu Arunáčalpradéš se nachází světová geografická rarita – nejhustší seskupení souběžných veletoků, respektive jejich povodí na Zemi. Ve vzdálenosti asi 160 až 200 km napříč povodími mezi krajními toky řek – zde jmenováno od východu na západ – tečou od severu k jihu řeky Ťin-ša Ťiang (Jinsha Jiang, níže zvaná Jang-c‘ Ťiang), Lan-cchang Ťiang (Mekong), Nu Ťiang (Nu Jiang, Salwin), Dulong (Iravádí) a Zayü Čchü (Zayü Qu) neboli Luhit (hlavní východní přítok Brahmaputry).
Velehorská pásma, která tvoří předěly mezi jednotlivými povodími, navazují na východní konec Himálaje a vznikla vyvrásněním následkem kolize Indického subkontinentu a Asie započatého před nejméně 40 milióny let, tedy při zdvihu dnešního Čchingchajsko-tibetského plata na jihu vroubeného Himálajem.
Z příslušných velehorských pásem nejvyšších výšek dosahuje rozvodí mezi Mekongem a Salwinem nazývané správně Cheng-tuan Šan (Hengduan Shan). Toto jméno je však na mnoha mapách a v souvisejících publikacích často nesprávně používáno v nejširším pojetí bez vymezení řekami nebo rozvodími a víceméně napříč nich pro nejasně definovaný velehorský systém na jihovýchodním okraji Čchingchajsko-tibetského plata. Zde se však budeme držet pod označením centrální Cheng-tuan Šan původního úzkého pojetí pohoří mezi horními toky řek Mekong a Salwin zhruba mezi 27°30’ a 29° severní šířky.
Dále na sever se toto pohoří rozšiřuje a na území Tibetu se nazývá Tcha-nien-tcha-weng Šan (Taniantaweng Shan), zatímco na jih se zužuje (až na pouhých 18 km) a snižuje (pod 4500 m) a již celé v Jün-nanu se nazývá Nu Šan podle místního jména řeky Salwin. V nejvyšší střední části tvoří hlavní linie rozvodí centrálního Cheng-tuan Šanu v délce asi 60 km hranici mezi Jün-nanem a vnitřním Tibetem. Toto horské pásmo, ale zároveň celý horský systém na okrajích Čchingchajsko-tibetské náhorní plošiny mezi 97. a 101. poledníkem, kulminuje silně zaledněným štítem Kawagebo (Kagerbo, Kawagarbo, Khawa Karpo, 6740 m, někdy kótovaným na 6773 m) v masivu Mej-li Süe Šan (Meili Xue Shan, 6740 m). Vrchol této hory je nejvyšším bodem na území Jün-nanu, podle dostupných informací hora dosud nebyla slezena. Celý centrální Cheng-tuan Šan je horstvo s divokými strmými údolími, z nichž jen některá jsou částečně přístupná po úzkých pěšinách; do mnoha údolí spadají hluboko ledovcové splazy.
Asi 100 km podél Mekongu (Lan-cchang Ťiang) vede od jihu pod centrálním Cheng-tuan Šanem málo používaná silnice na sever do jediného města Dêqên (dříve známého díky tibetskému klášteru Atuntze), položeného výše v protilehlém levostranném bočním údolí téměř proti hoře Kawagebo. Do tohoto města přichází od jihovýchodu hlavnější silnice od mostu přes Ťin-ša Ťiang, kde se stýká hranice Jün-nanu a S’-čchuanu. Z města pokračuje jediná silnice dále k severu zpět k řece Lan-cchang Ťiang a podél ní do vnitřního Tibetu. Tyto silnice s několika mosty přes Lan-cchang Ťiang a malými tibetskými vesnicemi v údolí tvoří jediný dopravní přístup k centrálnímu Cheng-tuan Šanu z východní strany. Naproti tomu podél západní strany pohoří podél řeky Nu Ťiang vede jen pěšina místy vystřílená ve skále a ani za touto řekou dále k západu ve velmi spoře obydleném nejhořejším povodí Iravádí a dále směrem k severnímu cípu Barmy nevede žádná silnice. Nejbližší silnice od údolí Ťin-ša Ťiang k západu je až vzdušnou čarou napříč přes hory 110 km vzdálená slepá silnice končící u hranic Indie pod městem Zayü. Toto nevelké město je správním centrem stejnojmenného okresu tvořícího jihovýchodní cíp vnitřního Tibetu až po hraniční hřeben centrálního Cheng-tuan Šanu.
Okres Zayü (kromě východní části) a jediná silnice vedoucí k městu od severu spadají pod široké pohraniční území nepřístupné pro cizince vzhledem k faktu, že celý sousední Arunáčalpradéš, ač indický, je území přes 50 let neoprávněně nárokované Čínou. Díky členitosti a charakteru místních hor, absenci silnic a formální nepřístupnosti pro cizince jsou zdejší hory z hlediska příležitostné turistiky jednou z nejméně dostupných oblastí Číny. Autorovi článku a jeho ženě Ludmile se přesto v roce 1999 podařilo za 34 dní přejít centrální Cheng-tuan Šan a nejhořejší povodí Iravádí až do města Zayü s pomocí dvou koupených koní nesoucích hlavní zavazadla, a umožnující tak soběstačnost nezbytnou pro přechod zdejších hor. Pro přechod vlastního centrálního Cheng-tuan Šanu jsme použili sedlo Doker-la (4478 m nebo 4524 m) kudy vede příležitostná pěší trasa Tibeťanů na jejich rituálním religiózním okruhu kolem masivu Mej-li Süe Šan, v principu srovnatelném s mnohem známějším a frekventovanějším rituálním okruhem kolem hory Kailas (Kailáš, Gang Rinpočhe) v západním Tibetu. Chengtuanšanský rituální okruh překračuje hlavní hřeben podruhé 45 km na sever přes sedlo vysoké 4815 m.
Vegetace centrálního Cheng-tuan Šanu je výjimečná svým gradientem díky strmosti obou sklonů (vodorovná vzdálenost mezi řekami Lan-cchang Ťiang a Nu Ťiang v místech nejvyššího hřebene je asi 35 km) a kontrastu mezi zaledněnými horními polohami a velmi suchými dny údolí obou hlavních řek. Ty tečou podél centrálního Cheng-tuan Šanu ve výškách mezi 1600 a 2200 m, což je na místní poměry velmi nízko. Aridní charakter dna údolí zdejších hlavních řek je dán jednak lokálním dešťovým stínem mezi mohutnými horskými pásmy, jednak častými vysoušivými větry vanoucími údolními koridory z Čchingchajsko-tibetského plata.
Vzhledem k zeměpisné šířce centrálního Cheng-tuan Šanu (necelých 550 km od obratníku) a spádu hlavních údolí přímo do subtropického až tropického pásma je klima údolních poloh současně velmi teplé a představuje zde oblast pěstování kukuřice. Proto je vegetace úpatí hor zejména západní nebo jihozápadní expozice tvořena suchomilnými křovinatými porosty s převahou trnitých druhů, např. rodu Berberis a Rosa nebo Sophora davidii, ale stromy zde chybí. Na otevřených místech těchto biotopů, zejména v údolí řeky Nu Ťiang, se místy masově vyskytuje zplanělá opuncie mexická (Opuntia ficus-indica), rozšířená i v teplých údolích severozápadního Jün-nanu a dalších provinciích jihozápadní Číny až do výšky 2900 m, která byla poprvé introdukovaná do Číny již v roce 1645.
Na východních nebo severovýchodních úpatích rostou dva druhy konifer z čeledi Cupressaceae, cypřiš (Cupressus duclouxiana) a zeravec východní (Platycladus orientalis), oba lokálně stoupají na příhodných výslunných stanovištích i přes 3000 m. Další dva zástupci téže čeledi přísluší mezi šupinovité druhy jalovců, Juniperus indica a Juniperus saltuaria, ale vyskytují se naopak ve vysokých polohách až přes 4000 m, i když na výslunných skalnatých biotopech mohou sestupovat i pod 3000 m.
Spodní svahy bočních, hluboce zaříznutých údolí jsou pokryty smíšenými lesy, často druhově velmi pestrými, v mozaice podle expozice, hloubky půdy a vlhkosti. Na suchých mělkých a výslunných stanovištích v širokém výškovém rozsahu, ale zvláště mezi 2500 a 3700 m, se vyskytuje borovice zhuštěná (Pinus densata), často tvořící jednodruhové porosty. Okolo spodní výškové hranice jejího rozšíření se místy na východní straně pohoří vyskytuje její kříženec s níže a více na jihu se vyskytující borovicí jünnanskou (Pinus yunnanensis), nedávno popsaný jako Pinus ×naxiorum. Na podobných stanovištích se místy vyskytují stálezelené duby z agregátu Quercus semecarpifolia.
Ve středních polohách po výškově nevyrovnanou a obvykle i nezřetelně vymezenou horní lesní hranici se vyskytuje řada jehličnatých dřevin, jako borovice Armandova (Pinus armandii), jedle Abies georgei, Abies forrestii a Abies ernestii var. salouenensis, smrky Picea likiangensis a Picea brachytyla, modříny Larix potaninii a Larix speciosa, tsuga himálajská (Tsuga dumosa), douglaska Forrestova (Pseudotsuga forrestii) a tis himálajský (Taxus wallichiana).
Centrální Cheng-tuan Šan s navazující jižní částí pohoří Tcha-nien-tcha-weng Šan hostí největší koncentraci pěnišníků (Rhododendron) na světě. V této horské oblasti v délce asi 200 km byl potvrzen výskyt asi 220 druhů tohoto rodu, což reprezentuje přibližně čtvrtinu jeho světové druhové diverzity. Proto zde téměř ve všech biotopech kromě těch nejsušších nacházíme zástupce tohoto rodu od přibližně 2000 do 5000 m, a to v nejrůznějších růstových formách – od stromů po zakrslé přitisklé keříky, stálezelené i opadavé. Hlavní druhová bohatost bylin centrálního Cheng-tuan Šanu je soustředěna do subalpínských až subniválních poloh nad zónou souvislého lesa. Mezi bylinnými rody zastoupenými zde větším počtem druhů vyniká prvosenka (Primula), všivec (Pedicularis, např. Pedicularis przewalskii), dymnivka (Corydalis), mákovník (Meconopsis), chudina (Draba), písečnice (Arenaria), rozchodnice (Rhodiola), lomikámen (Saxifraga), Cremanthodium (Asteraceae), česnek (Allium) nebo Arisaema (Araceae).
Fotografováno od 28. 5. do 13. 6. 1999, expedici podpořil Výzkumný ústav Silva Taroucy pro krajinu a okrasné zahradnictví, Průhonice.