Čeleď: Betulaceae S. F. Gray – břízovité
Rozšíření: Areál lísky turecké tvoří jihovýchodní Evropa, Kavkaz, Malá Asie, Írán a Himálaj, původně mohl zahrnovat jen jihovýchodní Evropu a Malou Asii. Jedná se o poměrně často vysazovanou dřevinu, v kultuře se objevuje asi od roku 1583. U nás byla poprvé vysazena patrně kolem roku 1865.
Ekologie: Ve svém původním areálu roste tato nenáročná dřevina v horských lesích. Velmi dobře snáší jak horká léta, tak chladné zimy, proto je s oblibou vysazována v evropských i amerických zahradách. Kvete v březnu a v dubnu.
Popis: Menší strom dorůstající do výšky maximálně 20–25 m s hnědošedou borkou, která se ve stáří šupinovitě odlupuje. Vytváří pěknou kuželovitou korunu, často s rovnovážně odstávajícími spodními větvemi. Střídavé listy jsou široce vejčitě okrouhlé a dlouhé až 15 cm. Po okrajích bývají dvakrát zubaté a někdy i mělce laločnaté, na bázi pak srdčité. Svrchní strana listu je lysá, na spodní straně s pýřitými žilkami. Řapíky jsou až 4,5 cm dlouhé. Samčí žluté jehnědy bývají poměrně dlouhé a to až 7–12 cm, samičí červené jsou naopak velmi drobné. Plodem je kulatý oříšek, velký přibližně 1,5–2 cm, který má silnější skořápku než oříšek příbuzné lísky obecné Corylus avellana. Jeho jádro je jedlé a velmi chutné. Oříšek je uložen v hluboce dřípatém obalu, který je rozdělen do mnoha žláznatě chlupatých laloků a cípů.
Využití: Líska turecká se hojně vysazuje v městském prostředí, a to buď jako solitera, nebo do alejí. Její načervenalé dřevo se využívalo na dýhování nábytku. Na přelomu 19. a 20. století se z jejich větví vyráběly hole anebo troubele k dýmkám.
Fotografováno dne 15. 10. 2008 (Česko, zámecký park Vizovice) a 2. 4. 2009 (Zlín, park u zámku).