Východní část Čchingchajsko-tibetského plata v jihozápadní Číně je odvodněna třemi velkými řekami odtékajícími do Andamanského moře (řeka Salwin), Jihočínského moře (Mekong) a Východočínského moře (Jang-c‘ Ťiang). Nejdelší z těchto řek, Jang-c‘ Ťiang, je se svými 6300 kilometry délky toku třetí nejdelší řekou na světě.
Během svého toku mění i svá místní jména. Na horním toku v provincii Čching-chaj teče zhruba k východu a uvádějí ji zde jako Moron Us Che (Moron Us He) a níže ji zvou Tchung-tchien Che (Tongtian He). Pak se tato řeka otáčí k jihu a jako Ťin-ša Ťiang (Jinsha Jiang) tvoří hranici mezi vnitřním Tibetem a provincií S’-čchuan, protéká severozápadním cípem provincie Jün-nan, kde několikrát mění směr a dále tekoucí v severním až severovýchodním směru tvoří hranici mezi Jün-nanem a S’-čchuanem. V místech kde opouští hranice Jün-nanu mění svoje jméno naposled na Čchang Ťiang (Chang Jiang) a takto protéká přibližně ve východním směru celou jihovýchodní Čínou až k ústí u metropole Šanghaj.
My se však v povodí této řeky zastavíme v místech, kde protéká vnitrozemím Jün-nanu a vytváří zde nápadnou severo-jižní zákrutu, mezi ohyby přímočaře dlouhou 110 a 170 km. První odklon od téměř jižního směru převážně na sever způsobilo mohutné horské vyvrásnění dnes přesahující úrovně 5000 m, přes které si řeka prorazila cestu úzkou skalnatou, asi 20 km dlouhou soutěskou Chu-tchiao Sia (Hutiao Xia, turisticky známou jako „Soutěska tygřího skoku“), kde protéká ve výšce okolo 1700 m mezi nejbližšími téměř pětitisícovými masivy vzdálenými od sebe jen 10 km.
Pohoří na sever od této soutěsky směrem k náhorní plošině okolo města Čung-tien se jmenuje Cha-pa-süe Šan a kulminuje výškou 5396 m. Pohoří Jü-lung-süe Šan (Yulongxue Shan, překládané jako „Sněhové hory nefritového draka“) na jih od soutěsky dosahuje výšky 5596 m a tvoří poslední jižní velehorskou výspu tibetsko-himálajské orografické soustavy před subtropickými oblastmi jihozápadní Číny navazujícími na tropy okolo Tonkinského a Bengálského zálivu.
V době intenzivního objevování čínské flóry západními botaniky na začátku 20. století bylo toto pohoří známé jako „Likiang Snow Range“ a mnoho rostlin odtud bylo popsáno s epitetem „likiangensis“, případně „lichiangensis“. Pohoří se totiž od jihu zvedá z náhorní plošiny okolo města Li-ťiang (Lijiang), ležícího okolo 2500 m, která se zvolna zvedá k úpatí hlavního horského pásma začínajícího přibližně ve 2800 m. Vzdálenost nejvyššího masivu od středu města je 25 km a za příznivého počasí jsou odtud nejvyšší štíty dobře viditelné.
Město Li-ťiang bylo ještě v 80. letech stylové horské městečko se starou nízkou výstavbou, kam se sjížděli domorodci z okolních vesnic na tradiční trhy. V horských vesnicích zdejšího kraje žije místní Tibeťanům blízké etnikum Naxi, a tak si i město udržovalo svůj jedinečný lokální kolorit. Díky silně se zvyšujícímu turistickému ruchu v 90. letech minulého století, a to čínskému i zahraničnímu, zde začala rozsáhlá městská výstavba čínských výškových budov a Li-ťiang se stal velkým moderním městem s řadou turistických atrakcí v okolí. Jednou z velkých místních lákadel je samozřejmě i pohoří Jü-lung-süe Šan, které je dnes na jednu stranu přísným národním parkem se vstupem volným jen na několika navštěvovaných turistických trasách na východním úbočí. Na druhou stranu zde můžeme vyjet lanovkou až do 4500 m k čelu hlavního ledovce nebo se vykoupat v přehradě ve 2900 m nebo obdivovat kaskádu umělých jezer se zahradní úpravou. Pro poněkud dobrodružnější povahy je dnes dobře zajištěn i průchod, respektive průjezd relativně vzdálenou soutěskou Chu-tchiao, kde ještě počátkem 90. let vedla jen úzká pěšina, ale dnes vede silnice a trasa je zajištěna hotely.
Pohoří Jü-lung-süe Šan je budováno převážně karbonátovými horninami, je velmi skalnaté a na východní straně zaledněné. Zdejší ledovec je nejjižněji položený na celé severní polokouli (leží na 27° 08’ severní šířky). Hlavní hřeben pohoří leží v severo-jižním směru a podél jeho západního úpatí teče k severu popisovaná řeka Ťin-ša Ťiang (Jinsha Jiang). Východní strana navazuje přes sedlo Kan-chaj-c‘ (Ganhaizi, asi 3150 m) na rozsáhlejší, ale jen pod 4000 m vysoké horské pásmo, které po asi 20 km spadá k jihu již stékající téže řece. Přestože pohoří Jü-lung-süe Šan je sotva 50 × 20 km velké, bylo zde zaznamenáno téměř 7000 druhů rostlin, což je více než polovina všech druhů provincie Jün-nan s nejbohatší flórou v Číně. Tato výjimečná druhová diverzita je výslednicí čtyř hlavních faktorů:
- začátkem čtvrtohor nebyly hory zdejší oblasti zaledněné,
- pohoří se z floristického hlediska nachází v Sečuansko-jünnanské provincii, která je spojnicí řady prvků a vlivů celé jihovýchodní Asie,
- výjimečný je zde rozsah výškového, teplotního a vlhkostního gradientu,
- území vykazuje velmi členitý reliéf a geologickou skladbu (s převahou živných vápencových substrátů), a to ve výškovém rozsahu téměř 4000 m.
Zdejší stanoviště a biotopy představují neobyčejně širokou paletu od bezvodých štěrkových údolí, plání a náplavů po strmé skalnaté svahy a útesy, ale také bažinaté louky, prameniště a břehy horských bystřin nebo okraje sněhových polí. Místní flóra je výjimečně bohatá jak v zastoupení dřevin, tak bylin. Nejlépe prozkoumaná je jižní část pohoří přilehlá k městu Li-ťiang a pak východní část hlavního masivu dostupná po silnici vedoucí do sedla Kan-chaj-c‘ a dále dolů k severu do vesnice Ta-ťü (Daju) nad řekou Ťin-ša Ťiang. Naproti tomu západní strana je velmi strmá a těžko dostupná a severozápadní pak zcela nedostupná pro skalní srázy do soutěsky Chu-tchiao.
Lesní porosty východních svahů jsou od vysoko položeného úpatí převážně jehličnaté. Na sušších otevřených a drenážovaných stanovištích dominuje borovice zhuštěná (Pinus densata), rozšířená zde zejména mezi 2900 a 3800 m a ve spodních polohách místy rostoucí spolu s jejím křížencem Pinus ×naxiorum. Na podobných stanovištích – ale i výše – rostou modříny Larix potaninii a Larix speciosa. Druhově smíšené vysoké jehličnaté lesy méně skalnatých nebo vlhčích svahů tvoří smrky Picea likiangensis a Picea brachytyla, borovice Armandova (Pinus armandii), tsuga Forrestova (Tsuga forrestii) a jedle Abies ernestii var. salouenensis a druhy agregátu Abies delavayi (Abies delavayi, Abies georgei, Abies forrestii), přičemž horní hranici lesních porostů, ležící obvykle mezi 4100 a 4300 m, dosahují jedle agregátu Abies delavayi.
Na otevřených sušších místech v různých výškách rostou zakrsle stromovité nebo keřovité jalovce Juniperus squamata a Juniperus pingii a stálezelené, převážně keřovité duby z agregátu Quercus semecarpifolia (obvykle Quercus pannosa a Quercus senescens). Ze všech dřevin má zde největší druhovou diverzitu pěnišník (Rhododendron, s více než 50 druhy), jehož zástupci zde osídlují všechny typy terestrických biotopů a jsou reprezentovány stálezelenými i opadavými druhy od stromovitých, až 10 m vysokých, po zakrslé poléhavé keříky. Z ostatních keřovitých rodů s více zastoupenými druhy je častý dřišťál (Berberis), pustoryl (Philadelphus), trojpuk (Deutzia), růže (Rosa), zimolez (Lonicera), vrba (Salix) nebo tavolník (Spiraea).
Druhová bohatost bylin pohoří Jü-lung-süe Šan je dána mimo jiné různorodostí biotopů. Nejvyšší subnivální pásmo s výskytem bylin zde dosahuje výšky okolo 4700 m v okolí hlavního ledovce, ale v nezaledněných údolích jihozápadních svahů zřejmě stoupají rostliny ještě výše. Nejpočetnějším rodem bylin pohoří je prvosenka (Primula) s asi 60 druhy, dále vyniká všivec (Pedicularis, např. Pedicularis rhodotricha nebo P. superba), mákovník (Meconopsis), mochna (Potentilla) nebo popelivka (Ligularia); z čeledí zastoupených mnoha rody vynikají vstavačovité (Orchidaceae).
Fotografováno od 8. 7. do 12. 8. 1990, expedici podpořil Výzkumný ústav Silva Taroucy pro krajinu a okrasné zahradnictví, Průhonice.