…ten kat byl hodný v neděli
kdy nevěší se lidé ani prádlo
oprátku domů nosíval
a předělával vnukům na švihadlo
— Jan Skácel: Oříšky pro černého papouška
O rostlinách z jiných světů toho víme v podstatě dost. Nemusíme si příliš vymýšlet při popisu flóry Měsíce, vždyť známe celkem dobře dokonce i květenu ráje a pekla.
Jenže co třeba taková květena budoucnosti? Tady to bude asi horší! Obávám se, že když vynecháme naše dosavadní znalosti floristických znamení nástupu Soudného dne, zůstaneme už potom zcela v koncích. Anebo snad něco ještě objevíme?
Zkusme projít osvědčené firmy, začněme dnes třeba u Herberta George Wellse (1866–1946) a jeho výpravy do dalekého roku 802 701. Třeba by se v jeho vyprávění něco zazelenat mohlo!
Herbert George Wells: The Time Machine z roku 1895 (Stroj času. Překlad Jana Mertinová, nakladatelství LIKA, Praha 1992). Úryvky z knihy:
- …Viděl jsem mnoho štíhlých stvolů podivných bílých květin, které měly asi stopu široké voskové lístky. Tyto květiny rostly ojediněle, skoro divoce, mezi různými křovinami.
- …Musím poznamenat, že ovoce tvořilo jedinou součást jejich potravy. Tito lidé ze vzdálené budoucnosti byli přísní vegetariáni. Pokud jsem s nimi žil, musel jsem se živit rovněž jen ovocem, i když jsem měl velkou chuť na maso. Později jsem zjistil, že koně, hovězí dobytek, ovce i psi už vymřeli, stejně jako kdysi ichtyosaurus. Naštěstí ovoce chutnalo velmi lahodně. Jeden druh, který dozrával postupně po celou dobu mé přítomnosti, byl obzvlášť chutný. Jedl jsem hlavně tento moučnatý plod, jenž byl uložen v trojhranném lusku.
- …Cestou jsem bedlivě pozoroval všechno, co by mi nějak pomohlo vysvětlit sešlost nádhery tohoto budoucího světa — neboť to byl svět skutečně velmi zchátralý. Kousek cesty od kopce jsem například natrefil na nakupeninu žuly, pospojovanou hliníkovými sloupy, což dohromady vytvářelo obrovské bludiště šikmých zdí a drolícího se zdiva. Jím prorůstaly husté trsy velice krásných pagodovitých rostlin — snad bodláčí. Díky listům získaly podivnou zlatavě hnědou barvu. Žádné trny jsem ale na rostlinách nenašel.
- …Zdobit se květinami, tančit a zpívat v paprscích slunce — to jediné zbylo z uměleckého ducha, nic víc. Zanedlouho se i tyto projevy rozplynou ve spokojené nečinnosti.
- …Z každého kopce, na který jsem vystoupil, jsem viděl množství nádherných staveb, velice rozmanitých co do materiálu i slohu; skupiny věčně zelených houštin, stromy obsypané květy a obří kapradiny.
- …Běžela po mém boku, jen chvílemi odbíhala z přímé cesty stranou natrhat květiny, které mi pak strkala do kapes. Moje kapsy ostatně Weenu vždy uváděly v úžas. Nakonec se rozhodla, že jde o jakési neobvyklé vázy na květinovou výzdobu. Alespoň ona je k tomuto účelu využívala.
- …Poutník se odmlčel, sáhl rukou do kapsy a mlčky položil na stolek dvě zvadlé květiny, které se vzdáleně podobaly velkému bílému slézu. Pak pokračoval ve vypravování.
- …Rostly tu také akáty.
- …Lékař vstal, přistoupil k lampě a začal květiny zkoumat.
“Blizna a pestík jsou velmi zvláštní,” pravil. - …Pro svou potěchu dál přechovávám dvě podivné bílé květiny — teď už vlastně jen jejich seschlé, rozdrolené zbytky — jako svědectví, že i když ze světa zmizel duch a síla, přetrvala v lidském srdci vděčnost a vzájemná něha.
Podle Wellsova vyprávění tedy můžeme předpokládat, že za 800 tisíc let dojde u rostlin k dalšímu vývojovému posunu. Je pozoruhodné, že u nich převládne bělokvětost, navíc podle zmínky o zvláštnosti blizny a pestíku nejspíš nastanou i určité změny v pohlavním rozmnožování rostlin. Jistě budou stále existovat lesy, křoviny, rozšířené budou i kapradiny. A rozhodně nebudou světu scházet ani statné bodláky a akátiny – možná se v tomto případě už bude jednat o známé Sibylliny ruderály.
Rostliny stále budou sloužit k lidskému užitku, je zřejmé, že právě ony se stanou (kromě kanibalismu) jedinou možností obživy rodu Homo. Je však potěšitelné, že i v této době budou kvetoucí rostliny stále symbolem lidské vzájemné něhy a objektem estetické slasti. A to je rozhodně poznání milé, tato Wellsova vize budoucího světa – nazíráno čistě přes rostliny – v sobě drží stále jistou naději.