I když odpověď na otázku, co je to louka, připadá triviální, ve skutečnosti to vůbec není jednoduché. Z pohledu Středoevropana je louka spontánně vzniklá formace, která se vytvořila na místech, kde lidé terén předpřipravili – zničili les, který by tam jinak byl. Buď ho přímo vykáceli, anebo v něm pásli natolik intenzivně, že se stromy nestačily zmladit. Když původce – tedy člověk – do sukcese příliš nezasahoval, vznikla louka, jejíž druhová skladba se časem stabilizovala. Ale aby zůstala zachována delší čas, musel ji v následujícím období udržovat, tj. sklízet: sečením, pastvou nebo kombinací obou způsobů. Kdyby tak nečinil, na její místo by se zase vrátil les.
Rozdíl v obhospodařování, tedy jestli se trávník kosil nebo pásl, na druhovou skladbu trávníků určitý vliv má. Pastva znamená sešlap a okus, což ne všechny druhy dobře snášejí, na druhé straně pastva podporuje existenci všelijakých pichlavých a trnitých rostlin, kterým se zvířata vyhýbají.
S typologií luk je to ovšem složité. Zatímco pro lesy existují metody, jak zjistit lesní společenstvo s druhovou skladbou odpovídající podmínkám stanoviště, s loukami je to mnohem obtížnější. Louky vznikaly v různých dobách: ty nejstarší v neolitu, později v době bronzové, pak za Keltů, v prvních stoletích našeho letopočtu jich spousta opět zarostla lesem, znovu začaly vznikat v raném středověku.
Na podobném stanovišti můžeme teoreticky najít louky různě staré, které se ale budou mezi sebou významně lišit. Rozdíly do značné míry ovlivňuje fakt, že v každé době bylo něco jiného „moderní“ – čímž v tomto případě myslím hlavně spontánně expandující druhy. Lze to dokumentovat třeba na příkladu ovsíku vyvýšeného (Arrhenatherum elatius), který podle mínění některých badatelů do střední Evropy expandoval teprve ve středověku a který v nedávné době dostal nový impuls, takže se v posledních letech sám šíří do vyšších poloh, kde před 20 lety ještě rozhodně nebyl. Pozor, tohle ale nelze lacině vysvětlovat „globálním oteplováním“, ale spíše radikálními změnami živinových poměrů!
Ale zpět – jde o to, že když louka vznikla třeba 1000 let před naším letopočtem a na stejném místě se udržuje až do dneška, bude mít jiné druhové složení, než když se na ni vrátil na nějakou dobu – třeba na několik set let – les a pozemek se znovu stal loukou za prvních Přemyslovců. Stejně tak musíme uvažovat i v současnosti. Jestliže druhovou skladbu na louce zničíme přeoráním, tím, že z ní vytvoříme pole, nemůžeme očekávat, že když pole opět opustíme a necháme na úhoru spontánně znovu vytvořit louku, se druhová skladba vrátí zpátky. S vysokou pravděpodobností tam totiž vznikne něco úplně jiného, „nového“, „moderního“. Za druhovou rozmanitost – a vlastně i za strukturu louky – zodpovídají nejen přírodní podmínky stanoviště, ale i běh času, tedy historie!
Ve středoevropských podmínkách máme ovšem místa, kde les nikdy být nemohl. Jsou to například skály – na skalních teráskách ale vzniklo něco, co jako louka může za určitých okolností vypadat. Rozdíl mezi takovým primárním skalním bezlesím a polopřirozeným trávníkem skalní stepi (krásný příklad je zrovna Pálava) může být minimální – po odlesnění se do trávníku natáhly právě rostliny, které zde přežívaly na skalních teráskách. Jiné přirozené bezlesí najdeme např. na rašeliništích. Z nich zejména vrchoviště nedovolují vyrůst lesu; les v takových podmínkách ale může blokovat také mikroklima – mrazová kotlina. Diskutabilní je přirozené bezlesí stepní – není vyloučeno (ale velmi obtížně se to dokazuje), že se bezlesí udrželo i na některých velmi prudkých, vyfoukávaných svazích i bez „pomoci“ vystupujícího skalního podloží.
Naopak nejméně problémová je historie trávníků nad horní hranicí lesa. Ve vysokých nadmořských výškách lesy končí v místech, kde klima je příliš drsné: mráz, sníh a vítr jim zabraňují v růstu. Takové „klimatické“ bezlesí ale najdeme u nás jen ve třech pohořích – v Krkonoších, na Králickém Sněžníku a v Hrubém Jeseníku. Mimo naše území je – v našem zájmovém prostoru – samozřejmě v mnoha horských skupinách v Karpatech a v Alpách. I v těchto horách ale člověk kdysi horní hranicí lesa zahýbal a snížil ji, místy až o několik set výškových metrů. Místy ovšem člověk prostorově propojil původní bezlesí s polopřirozenými loukami – velmi pěkně je to vidět např. v Krkonoších, kde je hranice mezi takovými travními porosty velmi neostrá.
Z vlastností prostředí mají na druhovou skladbu luk největší vliv gradienty vlhkosti, pH, živin, zrnitosti půdy a nadmořské výšky. Jejich vzájemnou kombinaci doplňuje již zmíněná historie obhospodařování. Některé louky jsou neuvěřitelně bohaté – na ploše standardního fytocenologického snímku (16 m2) bylo v Bílých Karpatech zjištěno i více než 100 druhů cévnatých rostlin. „Správnou“ louku poznáme především podle toho, že jsou v ní rovnoměrně zastoupeny trávy a „širokolisté“, chcete-li „kvetoucí“ kytky. Naopak louku s převládajícími travami můžeme – až na výjimky – označit jako „pole na trávu“, tedy něco, co s přírodním biotopem má pramálo společného.
Louky, o kterých zde hovoříme, jsou specifickým znakem mírného pásma na severní polokouli, případně v subtropech, kde se však vyskytují jen v horách. Ve východní Asii nebo v Severní Americe, jakož i v příslušných zeměpisných šířkách jižní polokoule před příchodem Evropanů louky našeho typu prakticky neexistovaly. Je to dáno především tím, že buď se tam obyvatelstvo živilo jen sběrem a lovem (Amerika), nebo zemědělské postupy se obešly bez potřeby píce (východní Asie). V těchto končinách, pokud dnes louky najdeme, tvoří jejich druhovou skladbu povětšinou nepůvodní evropské druhy; nejsou to tedy žádné přírodní biotopy.
Pěkných květnatých luk je však dnes v naší krajině opravdu pomálu. Čím to je? Především důkladnou „socializací“ zemědělství. Tahle epizoda přervala kontinuum vlastnických vztahů, což se projevuje ve zcela odtažitém vztahu k půdě jako takové. Dalším důsledkem byly plošné změny hydrologických poměrů v krajině – socialistický zemědělec odvodňoval a odvodňoval. Po melioracích byla louka obvykle rozorána a znovu oseta luční nebo pastevní směsí, v níž převažovaly právě trávy. Některé pozemky ani nemusely být rozorány, ale byly dosety kulturními odrůdami trav (týká se to zejména kostřav a bojínků), které dnes také mohou ovlivňovat genetické vlastnosti původních planých typů. Na mezických, tj. středně suchých stanovištích byly přesetím nebo dosetím poškozeny téměř všechny trávníky, s výjimkou velmi svažitých pozemků. Jiným významným faktorem, který stav luk silně negativně ovlivnil, bylo extrémní hnojení.
Stabilizace druhového složení na loukách potřebovala svůj čas, během nějž nedocházelo k příliš velkým změnám. To se týká i způsobů obhospodařování, tedy zda seč, nebo pastva, kolikrát ročně se sklízelo, i doby, kdy k zásahům docházelo. Lokality tak byly ovlivněny specifickými souhrami náhod – a dnes se občas divíme, jak to, že se určitá vzácná luční rostlina vyskytuje právě jen zde.
I když je dnes několik typů lučních společenstev chráněno legislativou Evropské unie, zdaleka není vyhráno. S údržbou luk má ohromné problémy i současná ochrana přírody. Správně obhospodařovat luční rezervace je velmi obtížné; optimální způsob lze obvykle nejefektivněji zjistit poptáním u pamětníků, jak a kdy se daný pozemek kosil. Nekosit je chybné, kosit špatnou intenzitou nebo v nevhodné době také, paušalizace se nevyplácí. Dlužno však podotknout, že pamětníci pomalu vymírají…
Jako malému mi utkvěla v paměti rozkvetlá louka s kopretinami, kohoutky a zvonky, která hýřila barvami jak impresionistický obraz. Nikoli dnešní pole na trávu. Dnes jen výjimečně zavadím o pěkný porost, a to nejspíše někde ve starém sadu ovocných dřevin v humně za domem.
Fotografovali Alena Vydrová a Vít Grulich.