Slovo, které se ve všech pádech skloňuje, pokud je řeč o vegetaci jižní Afriky. Povstalo z jazyka prvních jihoafrických kolonistů evropského původu, tedy z holandštiny, respektive z tzv. afrikaans, což je jazyk od holandštiny odvozený, který je dnes jednou z úředních řečí moderní Jihoafrické republiky. Znamená „jemné křoví“.
Fynbos je jakousi jihoafrickou obdobou středozemní macchie, kalifornského chaparralu nebo chilského matorralu. Někdy se pro tyto vegetační typy používá souhrnné označené etésiová vegetace. Jde o nízké křovinaté porosty tvořené stálezelenými druhy, které se vytvořily v územích s horkými, velmi suchými léty a mírnými deštivými zimami. V takovém prostředí je pro rostliny kritické přežít letní srážkový propad, zatímco zima je obdobím, kdy většina z nich nespí a pilně asimiluje.
V jižní Africe, tedy té nejjižnější, v Kapsku, přistupuje ale ještě jeden ekologický faktor, který v ostatních koutech světa, kde se etésiová vegetace vyskytuje, chybí anebo alespoň nehraje tak zásadní roli. Tímto faktorem je katastrofický nedostatek živin. Je to dáno geologickým podkladem: převládají zde staré nepřeměněné horniny sedimentárního původu – pískovce, břidlice nebo dokonce křemence. Prakticky v nezměněné podobě přečkaly dělení prakontinentu Gondwany a nabyly na tvrdosti, která dosahuje takové míry, že ošlehávány větry a bičovány lijáky dodnes minimálně erodují. Jestliže neerodují, nemohou uvolňovat ani to malinko živin, které obsahují; pokud jsou to křemence, jako na pověstné Stolové hoře nad Kapským Městem, pak z téměř čistého oxidu křemičitého skutečně nemají co uvolňovat. V důsledku toho na skalnatém podloží vzniká jen tenounká vrstvička neúživné půdy.
Mezi živinami v půdě zde hraje nejdůležitější roli fosfor, správně řečeno jeho absence. Nedostatek fosforu znamená, že dusík, který má největší zodpovědnost za tvorbu biomasy, není řádně metabolizován, i když je nakrásně v půdě přítomen. Rostliny tedy trpí hlady a nemohou řádně růst. Musí si k tomu vypomáhat adaptacemi. Například tím, že tvorbu biomasy omezují na minimum. Zůstávají zakrslé, v podobě keříků nebo menších keřů. Nemají velké listy: „in“ jsou šupiny a jehlice. Listy na nepříznivé období neshazují, neměly by z čeho vytvořit nové, a šetří si je na více let. Také si často vypomáhají soužitím s houbami.
V Kapsku se kromě zmíněných pískovců vyskytují i další horniny. Podél pobřeží jsou místy třetihorní nebo čtvrtohorní vápence, které mají živin relativně dost. Ale i na nich je fosforová poušť: na vápencích totiž vzniká nerozpustný fosforečnan vápenatý, který rostliny neumějí metabolizovat, takže fosfor je pro ně stejně nepřístupný, jako kdyby tam nebyl. Proto i na vápencích se objevuje fynbos. Dále jsou zde místy jílovité břidlice a žuly, a také nezpevněné podklady, štěrkopísky a písky. Kupodivu taková podloží jsou úživnější než horniny výše jmenované, a na nich je fynbos limitován nízkými srážkovými úhrny; pokud na nich spadne srážek více, je nahrazen mnohem produkčnější vegetací se zcela odlišnou druhovou skladbou, která je označována jako renosterveld.
Už jsme se dotkli faktoru, který fynbos omezuje v prostoru, klimatu. Klima se v nejjižnější Africe mění na krátké vzdálenosti. Zdejším nejvýznamnějším fenoménem jsou dva oceány se zcela odlišnými vlastnostmi vody. Voda v Atlantiku je chladná, protože podél pobřeží proudí Benguelský proud, přinášející vody z antarktického prostoru. Indickým oceánem při pobřeží naopak proudí teplá voda Agulhaského proudu od severu. Oba oceány silně ovlivňují klima pobřežních oblastí, kde zmírňují extrémy, ale za pobřežními nížinami jsou rovnoběžné horské hřbety (podél Atlantiku severojižní, podél Indického oceánu západovýchodní). Mezi hřbety jsou pak kotliny, které leží ve srážkovém stínu – jenže v každé z kotlin a na každém z dalších hřbetů se jiným způsobem sčítá vliv obou oceánů.
V důsledku specifických živinových poměrů najdeme ve fynbosu typickou skladbu růstových a životních forem. Stromy na rozsáhlých plochách zcela chybějí, největší dřeviny jsou někdy mohutné keřovité proteoidy, tedy zástupci čeledi Proteaceae s listy bez rozlišeného rubu a líce; mnohde dominují keřové a keříčkové erikoidy, mezi nimiž najdeme zejména druhy rodu vřesovec (Erica), ale také podobně vyhlížející zástupce jiných čeledí (Fabaceae, Polygalaceae, Rhamnaceae, Thymelaeaceae, ale i dalších). Dalším fyziognomicky výrazným typem jsou restioidy, podivné rostliny z čeledi Restionaceae z příbuzenstva trav, které mají vytrvalé bezlisté asimilující stonky, mnohé připomínají spíše naše sítiny; restioidní vzhled mohou mít i některé tamní šáchorovité (Cyperaceae). Překvapivě ve fynbosu téměř scházejí skutečné trávy, tedy lipnicovité (Poaceae): právě restioidní rostliny téměř dokonale vymezují fynbos, jen minimálně přesahují do jiných tamních vegetačních typů a zcela výjimečně překračují hranici Capensis. Ve fynbosu jsou ale také dosti četné geofyty s cibulemi a podzemními hlízami. V této vegetaci překvapivě téměř úplně postrádáme terofyty, jednoletky.
Nesmíme zapomenout ještě na jeden důležitý ekologický faktor, kterým je oheň. Oheň jako přírodní činitel zde „řádí“ přibližně v patnáctiletém intervalu. K takovým událostem se rostliny musely dobře přizpůsobit: oheň je sice na jedné straně dokáže poškodit, ale na druhé straně prakticky jediným zdrojem životadárného fosforu je popel ze spálených rostlin. Proto mnohé druhy geofytů vykvétají pouze po požárech, proto mnohé Proteaceae jsou schopny vyklíčit, jen pokud se oheň přežene a živiny zpřístupní, a navíc taky odežene hlodavce. Ohňový management je taky podstatným důvodem absence jednoletek v této vegetaci.
V extrémních podmínkách, jaké ve fynbosu panují, se rostliny adaptovaly nejrůznějšími podivuhodnými způsoby. Najdeme zde různé rafinované způsoby opylování: mezi opylovači najdeme kromě těch standardních, což je především blanokřídlý hmyz a vítr, i méně standardní, k nimž lze připočíst ptáky (mnoho velkokvětých Proteaceae je opylováno medosavkami), některé druhy se specifickými morfologickými adaptacemi se přizpůsobily dokonce k opylování hlodavci. Diaspory tamních rostlin sice nejčastěji šíří vítr, ale velmi početný soubor druhů šíří mravenci – právě toto šíření, které je velmi pomalé, bylo zřejmě v minulosti jedním z faktorů izolace mezi vzdálenějšími populacemi, a hrálo tedy značnou roli při vzniku nových druhů.
V Capensis, kterou tato pozoruhodná vegetace vymezuje, se nachází fynbos v několika variantách. Na vlhkých místech jsou např. proteoidy i erikoidy potlačené a dominují na nich zástupci čeledi Restionaceae, vápencový fynbos má vždy zcela jiný soubor druhů než fynbos kyselý. Samotné porosty fynbosu nejsou extrémně druhově bohaté, ale geologie s geomorfologií, různorodé klima a specifický vývoj zdejší krajiny v posledních několika milionech let způsobily, že celkový počet druhů, který zde najdeme, je mimořádně vysoký. Uvádí se, že v Capensis se vyskytuje celkem asi 9000 druhů cévnatých rostlin na ploše jen o málo větší než je Česká republika. Tedy skoro čtyřikrát více. Je to dáno tím, že posunout se o pár desítek kilometrů najdeme ve vegetaci zcela jinou druhovou skladbu, i když fyziognomicky vypadá velmi podobně. Kromě toho, že ve fynbosu je vysoký stupeň endemismu, který dosahuje téměř 70 %, vyskytují se zde zástupci několika endemických čeledí, z nichž některé jsou druhově poměrně rozrůzněné. Penaeaceae s. str. mají dohromady 23 druhů, čeleď Bruniaceae, která Capensis, a tedy i fynbos malinko přesahuje, čítá celkem 64 druhů. A ve fynbosu je domovem zdaleka nejpočetnější rod jihoafrické květeny, vřesovec (Erica) – vřesovců zde bylo zjištěno neuvěřitelných 650 druhů.
Podívejme se třeba na modelový transekt krajinou na východě Capensis. V pobřežních oblastech je fynbos omezen, protože teplý Indický oceán dotuje tamní prostředí dostatkem srážek v průběhu celého roku, takže zejména návětrné svahy hor tam pokrývá nefalšovaný, tzv. afromontánní les. Při pobřeží je fynbos vázán jen na ostrůvky mělkých půd ve výslunných polohách, výše se s ním setkáme především na závětrných svazích. Směrem k východu (v provincii Eastern Cape) ve fynbosu nápadně vzrůstá počet druhů lipnicovitých (Poaceae) na úkor zástupců čeledi Restionaceae. V kotlině za pásem hřbetů (Klein Karoo) spadne srážek mnohem méně, takže se zde již nevyvíjí fynbos, ale zcela odlišné suchomilné křovité formace se sukulenty, následující hřbet (Swartberg) je znovu pokryt typickým fynbosem, ale na jeho severním úpatí v Groot Karoo již začíná skutečná polopouštní vegetace, která se vyznačuje nevelkými srážkovými úhrny, z nichž většina spadne – na rozdíl od fynbosu – v létě nebo na podzim; toto území již nespadá do Capensis.
Fynbos nebyl v minulosti příliš ovlivňován velkými býložravými savci, protože zde nenacházeli dostatek obživy, takže se spíše pohybovali v produkčnějším renostreveldu. Pohromou pro fynbos je až novodobá lidská civilizace. Na mnoha místech byl fynbos zničen intenzivní pastvou dobytka, která následovala po vypálení původního porostu: do porostů jsou po takovém zásahu pravidelně dodávány živiny. Mnohé plochy pohltila také zástavba, místy i výsadby nepůvodních druhů – agresivní je zejména evropská borovice Pinus pinaster a některé australské dřeviny, např. akácie nebo australské druhy z čeledi Proteaceae. Jistým ohrožením je i zahradnické využívání tamních cibulovin a nápadně kvetoucích druhů keřů a keříků. Tomu všemu se však Jihoafrická republika brání poměrně propracovaným systémem ochrany přírody, na němž mimo státních organizací participují i nevládní organizace a soukromníci: pro Středoevropana je soukromá rezervace něco nevídaného.
Fotografováno v září 2012.