Kdo by se jen opovážil nevěřit nápoji lásky? Určitě existuje – receptů jsou stovky a všechny zaručené! Jen ingredience se chvílemi špatně shánějí – muší oko, žabí hlen nebo slavičí trus vcelku ještě nečiní problémy. Ale co třeba supí hlava nebo velmi oblíbená a především účinná hyení řiť, kterou vychvalovali všichni Řekové a dobrá polovina Římanů? Ne, opravdu to není tak snadné. Jenže existuje jedna bylina, která na lásku vystačí úplně sama. Nejsou k ní potřebná ani žádná zaklínadla.
Objevil ji William Shakespeare a aby z ní svět neudělal hned komerční trhák, nezasadil ji nikam na zahradu, ale fikaně ji vložil jen do děje jedné své komedie, které by přece nikdo rozumný nevěřil. Ve Snu noci svatojánské (1596) pověřil král elfů Oberon skřítka Puka získáním zvláštní byliny, která přinese lásku tomu, komu je její šťáva nanesena na víčka. Na koho pak jeho oči poprvé pohlédnou, ten se stane objektem jeho lásky. A tak Oberon potřel víčka své Titanii, Puk zase Lysandrovi – i když měl vlastně smočit oči Demetriovi. Lysandr po probuzení neuviděl Hermii, kterou miloval, nýbrž jistou Helenu. A té vlastně spíše bilo srdce pro Demetria, který zas miloval Lysandrovu Hermii. No a chudák Titanie se dokonce zamilovala do osla, který vlastně nebyl oslem, ale jen hercem, kterému předtím čtverák Puk onu hýkavou hlavu jen přičaroval. Puk prostě všechno mastil, jak jen mohl, láska sice vítězila na všech frontách, ale byl to zmatek nad zmatek. Všechno nakonec samozřejmě skončilo dobře a byla z toho trojitá svatba.
Jenže copak je to za podivné bejlí, které tak mocně zamotává hlavy? Podívejme se na Shakespeareův originál a nejlépe rovnou na jeho historické vydání z roku 1600:
Yet markt I, where the bolt of Cupid fell.
It fell vpon a little westerne flower;
Before, milke white; now purple, with loues wound,
And maidens call it, Loue in idlenesse.
Fetch mee that flowre: the herbe I shewed thee once.
The iewce of it, on sleeping eyeliddes laide,
Will make or man or woman madly dote,
Vpon the next liue creature that it sees.
Fetch mee this herbe, and be thou here againe
Ere the Leuiathan can swimme a league.
Říkají jí tedy Loue in idlenesse (v aktuálnější angličtině love-in-idleness), je zřejmě vzrůstu nízkého, nejdřív barvy mléčně bílé, později purpurové a pochází odněkud ze západu.
V angličtině je love-in-idleness starším národním jménem pro hybridní macešku Viola ×wittrockiana. Ta ale nemůže mít se Shakespearem nic společného, v jeho době ještě neexistovala. Tak by snad mohla být některým botanickým druhem violky. Jenže která z nich je nejdřív bílá a pak purpurová? A ještě ze západu? To jako až z Ameriky nebo by stačil od Stratfordu směrem západním ležící Wales? Možná, že to taky bude západně od Athén. V českých překladech je někdy tato bylina označována jako violka lásky (o tom jsme si už řekli svoje), jindy je nazývána laskavcem (tedy Amaranthus, anglicky by to bylo amaranth nebo pigweed). Avšak laskavec nízkého vzrůstu, který by přecházel z bílé do červené, je stejně záhadný jako červenající violka. To už by spíš Loue in idlenesse mohla být i jahodníkem (Fragaria), který od bílého květu nakonec přejde k červenému souplodí.
Ne, děvčátka a chlapci, s touto kytičkou moc nepočítejte, dobře ji pan Shakespeare schoval. Oči si nanejvýš smáčejte borovou vodou! Na lásku si raději zkuste sehnat tu hyení řiť. Nosí se prý u pasu.