Řeknu vám to na rovinu a bez zbytečných řečí: poslední dějiny české botaniky byly vydány v roce 1904 a napsal je Němec. Jmenoval se Vincenz Fridolin Maiwald a jeho kniha nesla název Geschichte der Botanik in Böhmen. Toť vše…
Pokud jsme přiznali současnému floristovi hodnost unikátu a div že ne malého zázraku, tak botanického historika musíme rovnou označit za druh nenávratně ztracený, vyhynulý.
Odpočinutí věčné dej mu, Pane, a světlo věčné nechť mu svítí… A na jeho hrobě ať rostou samé pěkné kytky.
Po přečtení těchto několika vět by snad mohl i někdo zaprotestovat, že určitě i po roce 1904 vznikly české práce o historii botaniky, třeba by si vzpomněl na některý z těchto titulů:
- Oskar Smrž: Dějiny květin. 1923.
- František Antonín Novák: Systematická botanika I (- z této knihy má historický charakter pár úvodních kapitolek). 1930.
- Bohumil Němec: Botanika v Čechách. In: Vývoj české přírodovědy. 1931.
- Leontin Baťa, Ladislav Sýkora: Užitkové rostliny ve starověku. 1945.
- Bohumil Němec: Dějiny ovocnictví. 1955.
- Josef Dostál: Dějiny národní botanické nomenklatury. In: K problematice českého odborného jmenosloví rostlin. 1979.
- Ivan Klášterský, Anežka Hrabětová-Uhrová, Josef Duda: Dějiny floristického výzkumu v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. 1982.
- Mirjam Bohatcová: České tištěné herbáře 16. století. 1991.
Jenže ruku na srdce: copak jediná z těchto prací skutečně pojednává o historii botaniky? Jsou to buď jen dějiny konkrétního menšího botanického podoboru, anebo jsou tak krátké, že by se daly hodnotit leda tak jako velmi stručné nástiny historického vývoje oboru. Ke skutečným dějinám této vědy mají daleko.