Na české straně Šumava většinou nedělá dojem vysokého pohoří. Mnohem častěji zde najdeme táhlé svahy a zvlněné pláně. Míst, kde působí dojmem skutečně velkých hor, je nemnoho: na rozdíl od bavorské strany, která docela strmí z údolí Dunaje. K těm výjimečným místům, kde se návštěvník potká se opravdovým horským reliéfem, patří kary šumavských jezer. Je jich celkem osm, z toho pět na straně české a tři na straně bavorské. Nejjižnější z šumavských jezer leží na severovýchodním svahu hory Plešný.
Plešné jezero má rozlohu 7,48 ha a leží v nadmořské výšce 1090 m, jeho největší hloubka činí 18,3 m. Vzniklo v dobách ledových, kdy se hromadily za vysokým hřebenem mezi Třístoličníkem a Plešným masy sněhu, které daly vzniknout ledovci. Ten ve zdejších žulách vyhloubil kar, jehož téměř kolmé stěny jsou asi 260 m vysoké. Jezero samotné pak přehradila moréna z obrovských žulových balvanů.
Příroda kolem Plešného jezera je velmi zajímavá. Až k němu v minulosti dosahovaly smíšené horské lesy s bukem (Fagus sylvatica), jedlí (Abies alba) a smrkem (Picea abies), v jejich chudém podrostu se vyskytuje brusnice borůvka (Vaccinium myrtillus), bika lesní (Luzula sylvatica), třtina chloupkatá (Calamagrostis villosa) a metlička křivolaká (Avenella flexuosa). Nad jezerem už byly klimatické smrčiny s velmi podobným podrostem; ty však v nedávné době napadl lýkožrout smrkový (Ips typographus) a zničil téměř všechny vzrostlé stromy. Nyní se les z této pohromy postupně vzpamatovává, mladé smrčky postupně odrůstají, mezi nimi je nyní hojný jeřáb ptačí (Sorbus aucuparia) a břízy (Betula pendula a Betula carpatica). Na několika místech až k břehu jezera dosahuje kleč (Pinus mugo), která jinak tvoří dominantu na kamenném moři kousek na jih od jezera. V balvaništích se hojně setkáváme i s brusnicí brusinkou (Vaccinium vitis-idaea).
V karové stěně Plešného jezera je na skalních teráskách vegetace trávníků s dominantní třtinou chloupkatou (Calamagrostis villosa), která hostí reliktní populaci hořce panonského (Gentiana pannonica), v této části Šumavy velmi vzácného, spolu s ním roste i šicha oboupohlavná (Empetrum hermaphroditum). V žlabech jsou vysokobylinné nivy s papratkou horskou (Athyrium distentifolium) a mléčivcem horským (Cicerbita alpina). Jednou z největších botanických zvláštností této lokality je vrba velkolistá (Salix appendiculata), jejíž keře rostou jak ve skalních stěnách, tak i přímo na břehu jezera pod stěnou.
V samotném jezeře je jediná naše lokalita šídlatky ostnovýtrusné (Isoëtes echinospora), která roste na dně v přítokové části jezera. Rostl zde i zevar úzkolistý (Sparganium angustifolium), který z neznámých důvodů vymizel na počátku šedesátých let 20. století, avšak zhruba po 50 letech zřejmě obživl ze semenné banky.
Flóru cévnatých rostlin doplňuje bohatý a velmi pozoruhodný soubor vzácných horských mechorostů, lišejníků a hub. Rovněž tak je pozoruhodná fauna suchozemského hmyzu i drobných vodních organismů. Ovšem planktonní organismy dostaly zabrat v třetí čtvrtině 20. století, kdy vlivem kyselých dešťů pokleslo pH v jezeře a některé druhy zooplanktonu vyhynuly. Na následný návrat pH k „normálu“ kladně zareagovaly planktonní řasy, které ale nyní nemá kdo konzumovat: výsledným efektem je v letních měsících málo průhledná zelená voda.
Romantické a tajemné Plešné jezero si oblíbil hornoplánský rodák, spisovatel a malíř Adalbert Stifter (1805–68). K jeho poctě byl na plošince nad jezerem, odkud je krásný výhled do širokého okolí, v roce 1877 odhalen památník, 14,5 m vysoký obelisk.
Plešné jezero se už v průběhu 19. století stalo významným turistickým cílem. V roce 1911 zde byla vybudována chata, původně jako útulek lesního personálu a lovců. Posléze správu chaty převzal Klub českých turistů, ve 30. letech byla přestavěna a v celoročním provozu nabízela 46 lůžek. Po roce 1948 ji převzala Pohraniční stráž a záhy poté vyhořela. Na jejím místě vyrostl objekt roty pohraniční stráže, který fungoval až do roku 1981; po otevření pohraničního pásma byl zpustlý, takže zchátralou stavbu záhy strhli. Železná opona byla na vině dlouhodobé uzávěry místa, které se pro veřejnost krátce otevřelo v roce 1968, aby pak opět více než 20 let zůstalo skryté. Teprve uvolnění režimu podél státní hranice vedlo k znovuzpřístupnění tohoto nádherného koutu Šumavy.
Dnes je k jezeru možné dojít strmým výstupem od Nové Pece nebo dlouhou, leč víceméně pozvolnou cestou od Jeleních vrchů. Od hráze vede pěšina prudkým výstupem k obelisku a dále na vrchol Plešného, kde se napojuje na hraniční stezku. Ovšem vstupovat do přísně chráněné první zóny je bez speciálního povolení zapovězeno: je to ekosystém věru citlivý. Svědčí o tom i příhoda spojená s natáčením exteriérových záběrů filmu Jezerní královna (režie V. Vorlíček) v roce 1997: v průběhu natáčení došlo k vážnému poškození populace šídlatky – byla přitom zničena asi třetina její populace!
Fotografovali Alena Vydrová a Vít Grulich, ve dnech 12. 7., 5. 8. a 22. 10. 2011 a 31. 5. 2021.