Sahara je největší poušť Země, má rozlohu 9,1 miliónů km2, zaujímá více než čtvrtinu afrického kontinentu. Rozkládá se v severní Africe kolem obratníku Raka, od břehů Atlantského oceánu po Rudé moře. Na severu je hranicí Sahary pohoří Atlas a pobřeží Středozemního moře, na jihu přechází poušť do pásma stepí a savan.
V pravěku měla dnešní oblast Sahary ještě příznivé podnebí, byla zarostlá vegetací, plná zvěře a hustě osídlená lidmi. Přírodní podmínky se postupně zhoršovaly, ale ještě kolem 2000 př. n. l. se tu dařilo zemědělství a do 1000 př. n. l. chovu dobytka.
Sahara je plošina s nadmořskou výškou 20–500 m, ve střední části s horskými masivy nad 3000 m n. m. Je tvořena několika pouštními typy – převažuje skalnatá poušť (hamada) a štěrkovitá (serir). Písečná poušť pohyblivých dun (erg) je zastoupena jen asi na 1/5 území. Častý je přechodný typ pouště mezi ergem a hamadou (reg). Na dně pánví jsou bezodtoková vysychající slaná jezera. Saharou protéká jediná řeka – Nil. V poušti jsou i vyschlá řečiště (vádí), která se po prudkém dešti na krátkou dobu naplní, voda z nich zase rychle zmizí.
Klima je pouštní, suché, v centrální nejsušší části Sahary je méně než 25 mm srážek ročně (rozloha této oblasti je 4,6 milionů km2 , to je polovina celé Sahary), jinde do 100 mm a v horách Sahary až 250 mm. Déšť je nepravidelný, krátký, prudký, v některých místech neprší i několik let, voda bývá jen v podobě rosy. Sahara patří k nejteplejším oblastem Země, v červenci je průměrná denní teplota 38 °C, v lednu 10 °C. V noci se poušť rychle ochlazuje, v létě klesá teplota k 15 °C, v zimě je kolem bodu mrazu. Časté jsou písečné větry a bouře.
Pod povrchem Sahary jsou rozsáhlé zásoby podzemní vody. Pod vyschlými řečišti a sníženinami není hladina spodní vody hluboko. V těchto místech je možné z vyhloubených studní čerpat životadárnou vodu. Mohou vznikat oázy, kde se pak pěstují především datlovníky (Phoenix dactylifera), ale i další ovocné stromy a na pečlivě zavlažovaných políčkách i zelenina, luštěniny a obilí.
Vegetace v poušti nechybí. Velmi málo je jí v pohyblivých dunách a hamadě. Tato oblast může být roky zdánlivě pustá, ale po prudkém vydatném dešti může vegetace pokrýt až 50 % povrchu písečných dun a 20 % štěrkové planiny, rostliny musejí rychle vyrůst, odkvést a semena uzrát. Mimo centrální oblast Sahary, na okrajích pouště a kolem vádí je nějaká vegetace stále.
Odhaduje se, že v oblasti centrální Sahary se vyskytuje pouze kolem 500 druhů rostlin. Jsou to především xerofyty (suchomilné), efemerní rostliny (krátkověké) a ve vlhčích oblastech halofyty (slanomilné rostliny). Až 162 těchto druhů je endemických.
Suchomilné druhy jsou přizpůsobené obtížným podmínkám života v poušti výkonným kořenovým systémem, silnou pokožkou, listů mají málo a drobné, někdy jsou chráněné chloupky, často mají trní a ostny. Příkladem jsou sukulenty se zdužnatělými stonky a listy. Podle vádí rostou kapinice a tamaryšky.
Pro přežití člověka v poušti jsou důležití velbloudi, kteří vydrží dlouho bez vody a její zásoby mohou najednou doplnit. V této oblasti se používají jednohrbí velbloudi – dromedáři (Camelus dromedarius). Velbloud je skromný strávník, může spásat i trnité rostliny, když nemá jinou možnost. Vegetaci úplně nevypásá, ukusuje z rostliny jen sousto a pokračuje k další, tak jí umožňuje zase dorůst.
Koncem prosince jsme navštívili okrajovou oblast Sahary v Tunisku, jižně od městečka Douz, kterému se také říká „brána Sahary“. Je to plochá krajina s pevným hlinitooblázkovým podložím a menšími písečnými dunami. Za čtyři dny putování na velbloudech jsme urazili asi 80 km a zažili počasí od slunečného s jasnou oblohou a mrazivým ránem po silný písečný vítr, slabý noční deštík a ranní mlhu. Ze hřbetu velblouda je Sahara krásná, až k dalekému obzoru je zvlněný písek místy s řídkými keříky, ráno na dunách stopy hmyzu a plachých drobných živočichů, v noci na obloze září hvězdy nerušené světelným smogem.
Z pohledu botanika je to období chudé, setkali jsme se jen s křovinami a trsy suchých travin. Nejnápadnější byly velké keře Retama raetam, které svoji spodní částí zachycovaly písek a tvořily malé pahorky korunované větvemi. Na větvičkách se už tvořila poupata. Menší keříky saxaulu (Haloxylon articulatum) byly plné něžných „kvítků“, často si je odnášeli mravenci. Mladé výhony z obou keřů okusovali naši velbloudi a zvláště jim chutnala kaciba bílá (Zygophyllum album).
V Douz jsme navštívili Muzeum Sahary, uvádím odtud přepis dvou seznamů rostlin vyskytujících se v této oblasti, který je doplněn ještě o několik rostlin saharské oblasti z Herbáře Botany.cz.
Saharské rostliny:
Acacia raddiana
Aizoon canariense
Anthyllis sericea
Artemisia campestris
Artemisia herba-alba
Atriplex halimus
Calligonum azel
Calligonum comosum
Deverra tortuosa
Ephedra alata
Euphorbia guyoniana
Gymnarrhena micrantha
Gymnocarpos decander
Halocnemum strobilaceum
Halosarcia indica
Haloxylon articulatum
Haloxylon schmittianum
Helianthemum kahiricum
Helianthemum sessiliflorum
Henophyton deserti
Limoniastrum guyonianum
Moricandia arvensis
Neurada procumbens
Panicum turgidum
Peganum harmala
Periploca laevigata
Plantago albicans
Pulicaria incisa
Retama raetam
Stipagrostis pungens
Suaeda vermiculata
Thymelaea hirsuta
Thymus adriensis
Traganum nudatum
Tribulus terrestris
Zilla spinosa
Zygophyllum album
Rostliny pojídané velbloudy:
Anabasis oropediorum
Astragalus armatus
Atractylis serratuloides
Gymnocarpos spp.
Haloxylon schmittianum
Henophyton deserti
Polygonum equisetiforme
Retama raetam
Stipagrostis pungens
Traganum nudatum
Zilla spinosa
Zygophyllum album
Literatura:
Le Houérou, HN 1990: Recherches écoclimatique et sur les biogéographique zóny arides de L’Afrique du Nord. CEPE / CNRS, Montpellier, 600pp.
Quézel, S. 1965: La vegetace du Sahara, du Tchad a la Mauritanie. Fisher Verlag, Stuttgart. 333pp.
WWF and IUCN 1994: Centres of plant diversity. A guide and strategy for their conservation. Volume 1. Europe, Africa, South West Asia and the Middle East. IUCN Publications Unit, Cambridge, U. K.
Fotografováno ve dnech 27. až 31. 12. 2008.