Stranou od východního konce hlavního hřebene Velkého Kavkazu leží v Ázerbájdžánu pozoruhodná horská skupina vápencových masivů kulminující horou Şahdağ (Šahdag), která je se svými 4243 metry nejvyšším masivem ležícím zcela na území Ázerbájdžánu.
Tato horská skupina leží na sever až severovýchod od poslední čtyřtisícovky hlavního kavkazského hřebene, hory Tufandağ (4191 m). Předsunutou vápencovou skupinu tvoří zejména dva rozložité masivy: hlubokým sedlem oddělená Qızılqaya (Kizilkaja, 3726 m n. m.) a zcela samostatný Šahdag se západní výspou Jarudağ (4116 m), ležící již vedle hranice Dagestánské republiky Ruské federace. Hora Tufandağ a hřeben na obě jeho strany jsou tvořeny rozpadavými tmavými břidlicemi, které reliéfem, barvou podloží, ale také specifickou flórou ostře kontrastují s vápencovými masivy. Horu Šahdag odděluje od břidlicových masivů široká plochá údolní pánev sbírající vodu do řeky Qusarçay (Kusarčaj), která se náhle propadá do úzké a strmě klesající soutěsky mezi Šahdagem a Kizilkajou.
Celá oblast je neobyčejně zajímavá po botanické stránce. Břidlicové masivy nejsou v polohách zhruba nad 2800 m n. m. příliš druhově bohaté, zatímco zmíněná pramenná pánev směrem k Šahdagu se směsí geologického podkladu je již výrazně bohatší. Ale neobyčejně členitý reliéf obou vápencových masivů, se soutěskou mezi nimi a nejrůznějšími biotopy ve všech expozicích v rozsahu přes 2500 metrů převýšení, činí z této oblasti výjimečně pestrou a bohatou pokladnici horské bylinné flóry s významným podílem kavkazských endemitů.
Zato dřeviny jsou zde zastoupeny velmi málo jen v dolní části soutěsky Kusarčaje a na severních úpatích Kizilkaje. Z nich nejvyšší jsou zde zakrslé stromy dubu velkokvětého (Quercus macranthera), stoupající do asi 1800 m n. m., a keřovité břízy a vrby. Druhově pestřejší porosty dřevin najdeme až níže v údolí pod 1300 m, ale ty představují jen fragmenty bývalých lesů dlouhodobě využívaných obyvateli místních horských vesnic jako zdroj dřeva a prostor pro pastvu.
Bohatost subalpínské a alpínské flóry umocňuje kromě živinami bohatého vápencového podkladu i samotná stavba zdejších hor tvořených masivními bloky horizontálních vrstev karbonátových hornin vytvářejících skalní terasy, které jsou rozčleněny početnými žleby a roklemi. Takovéto terasy jsou nápadné především na východních svazích Šahdagu. Díky blízkosti Kaspického moře je zdejší oblast dosti bohatá na srážky, a tak jsou vrcholové části hor celoročně pokryté sněhem, takže členitá úbočí protkávají drobné vodní toky zpestřující zdejší biotopy.
Šahdag se svými vápencovými sousedy představuje poslední velehorskou výspu spadající k severovýchodu plynule až k břehům Kaspického moře. Díky tomu je mezoklima oblasti relativně teplé (zdejší zeměpisná šířka odpovídá střednímu Španělsku, jižní Itálii nebo severovýchodnímu Řecku), ale s výrazným teplotním gradientem vlivem nadmořské výšky. Tyto fenomény ovlivňují bohatost zdejší flóry obsahující druhy s širokým spektrem ekologických preferencí, od stepních biotopů na úpatí po stanoviště niválních poloh nebo od mokvavých pramenišť po vysychavé vápencové útesy.
Fotografováno od 21. do 25. 6. 2002, expedici podpořil Výzkumný ústav Silva Taroucy pro krajinu a okrasné zahradnictví, Průhonice.