V neděli 12. října 2008, hned pěkně po ránu, jsem se s kolegou vydala na výlet do pražské Stromovky. Nejvíce byl zvědavý na tamní tisovec (Taxodium distichum), nikdy ten strom neviděl.
Těsně před 10 hodinou už nás z dálky tato nádherná dřevina „svými větvi zdravila“ a na paloučku před ní dováděla nějaká paní s přerostlými ratlíky (nebo možná to bylo jiné plemeno). V 10 hodin už jsme byli u tisovce a kochali se. To už byla ona paní i s ratlíky pryč, široko daleko jsme byli sami. V 10:01 se ozval hrozný hukot! Něco jako silný vítr v korunách stromů, jenže ani lísteček se nepohnul. Stáli jsme u rohu kovové ohrady, kterou byl tisovec oplocen. Najednou kolega zavelel: „Zdrháme, propadáme se!“ Asi 5–6 metrů od nás se začala tvořit díra asi 1 m v průměru. V tom momentě jsme oba překonali rekord ve sprintu. Asi 20 m od propadající se hučící jámy jsme si vydechli a v 10:07 zavolali policii – dorazili během několika minut, a to společně s dělníky z Metrostavu.
Postupující díru jsem postupně fotila, vždycky, když to mělo znova žuchnout, tak se ozvalo výrazné hučení. Pak to policisté ohraničili páskou, kterou několikrát posouvali. Po chvíli přijeli další chlapíci v kombinézách a začali přenášet oplocení kolem tisovce. To už se začali kolem ochomýtat i návštěvníci Stromovky. Jáma se neustále zvětšovala, bála jsem se, že to strhne i tisovec. Mezitím jsem promazávala obrázky ve foťáku (karta plná fotek z Vrchlabí, které nemám uložené). Asi ve 12 hodin jsme to vzdali – byl hlad a žízeň – a šli to zapít „Na Slamník“. Myslím že oba jsme se znova narodili.
Před nedávnem jsem se vrátila z daleké Kamčatky, země dosti divoké, plné aktivních sopek a medvědů. Jenže teď si říkám, že v porovnání se Stromovkou to vlastně byla cesta naprosto bezpečná. Přežila jsem Stromovku, vážení! A to je co říct! Jen je mi dost hodně líto toho krásného tisovce – přečkal mnohé zlé časy, jestli přežije i tohle, je ve hvězdách.
