Věštění budoucnosti je řemeslo staré jako lidský svět sám, určitě je ještě starší než nejstarší řemeslo světa… A co všechno se o věštění napovídalo, kolik prázdné slámy bylo namláceno! Jen si tak někdo někde přečte pár nesrozumitelných návodů a už by chtěl věštit!
Říkám vám – věřte mi – že pokud má smysl někomu ze starých učenců v tomto důvěřovat, tak určitě Pliniovi. Byl to nejmoudřejší muž své doby, o světě věděl v podstatě všechno a co nevěděl, to s jistotou tušil. K věštění znal rostlinu s poetickým jménem theangelida – theangelis. Ve své 24. knize o ní napsal jen pár slov: Theangelida in Libano Syriae, Dicte Cretae montibus et Babylone et Susis Persidis nasci, qua pota Magi divinent. Tohle bohatě Pliniovi stačilo, učenec totiž věštit nemusí. Horší je to ale s námi hloupými – my bychom se chtěli jistě dozvědět o této rostlině něco víc.
Podle výskytu na krétské hoře Dicte by se snad dalo usuzovat, že by se mohlo jednat o téměř legendární krétskou dobromysl, kterou mnozí označují za Origanum dictamnus – to dictamnus je skutečně podle oné hory Dicte. O tomto v přírodě poměrně vzácném kvítí psal dříve jako o léku Hippokratés, zmínil se o něm v souvislosti s kozami i Aristotelés. Dodnes ho používají i čarodějnice, moc hezky se prý v jeho dýmu zhmotňují duchové (tyhle ženské fakt nemají vůbec žádný vkus)! Proč by to tedy tato bylina být nemohla? Problém je v tom, že krétské oregáno je domovem jen a jen na Krétě, takže ho nenajdeme v Sýrii, Babylóně, ba ani v celé širé Persii. Máte smůlu, čarodějnice, theangelis nemůže být tímto oregánem – to si můžete strčit tak leda na svou zhmotnělou pizzu.
K předvídání budoucnosti se používala celá řada rostlin. Většinou stačilo, že byly halucinogenní, mohly navozovat představy kontaktu s jinými světy. Z těch rostlin, které mohl znát Plinius, jmenujme především rulík zlomocný (Atropa bella-donna), blín bílý (Hyoscyamus albus) i blín černý (Hyoscyamus niger), mandragoru (především Mandragora officinarum, ale snad i Mandragora autumnalis), Peganum harmala, lesknici (Phalaris arundinacea) a pablen (Scopolia carniolica). Mohlo jich být více, těžko se ale dávají do souvislostí rostliny, které Plinius znal a které dnes známe my. A pak je tady ještě jedna věc – kdyby theangelis byla rostlinou Pliniovi jinak dobře známou, jistě by o ní napsal víc, navíc by ji nezmiňoval zvlášť v knize čtyřiadvacáté, našli bychom ji zřejmě spíš ve spisu následovném. Takže zapomeňme na rulík, blín a mandragoru, nejspíš i na Peganum, lesknici a pablen, tyto druhy jsou příliš snadné pro dohady. Pravda bude asi někde jinde. Theangelida je prostě rostlinou velmi záhadnou.