Iva Hüttnerová je pro řadu lidí ztělesněním pohody. Její televizní pořady voní domovem a klidem, stejně tak najdeme spoustu lásky v jejích obrazech. Určitě tedy chápete, že to musela být právě ona, koho jsme oslovili v souvislosti s kmotrovstvím pro volbu Národní ohrožené rostliny. Jsme velice rádi, že naši nabídku přijala a stala se kmotrou hořečku mnohotvarého českého (Gentianella praecox subsp. bohemica).
Jaký je Váš osobní vztah k rostlinám?
Nejsem botanik, neznám jména všech květin, natož latinsky, ale k rostlinám mám podobný vztah jako k lidem a čím déle a více jsem s nimi v kontaktu, považuji je za živé bytosti. Stejně jako lidi mám některé ráda vroucně, některé jsou mi lhostejné, jiné nesnáším. U některých obdivuji krásu, noblesu, vůni, statečnost či užitečnost, štvou mě ty úporné, které se mi vrací na zahradu, i když o ně nestojím.
Můj vztah k přírodě se radikálně změnil od doby, kdy jsem majitelkou zahrady, což je víc než dvacet let. Naučila jsem se rozumět těm „svým“ rostlinám, snažím se jim poskytnout ty nejlepší podmínky k životu, nerada je opouštím a ony se mi za to odvděčují. Zahrada mě naučila trpělivosti, pečlivosti, radování se z deště a sněhu a cítím se za ní zodpovědná. Stejně tak za přírodu vůbec.
Proč jste si vybrala právě hořeček český?
Hořeček má krásné smutné jméno, už z něho je znát, že to nemá jednoduché, je český – tedy náš. Má nádhernou modrou barvu, kterou miluji a tak jsem šťastná, že mu mohu trochu pomoci.
Co soudíte o ochraně přírody? Nacházíte v ní smysl?
Chránit přírodu je povinnost každého slušného člověka, kterému nechybí rozum a srdce. Příroda je neuvěřitelně silná, ale proti hlupákům a primitivům, kteří jí devastují, má jen málo šancí. Nechápu člověka, který je schopen vyhodit v lese pytel odpadků a pak jít do stejného lesa s dětmi či vnuky na procházku.
Ale jsem optimistická, myslím, že lidi, kteří chtějí přírodu ctít a chránit je mnohem víc než těch, kteří jí ničí. V dnešní uspěchané době je právě příroda nejlepším a nejspolehlivějším lékem, který znám.
Myslíte, že to tak cítí i jiní?
Jen se podívejte, kolik v posledních letech přibylo oken či balkonů, ve kterých kvetou pelargonie. Kdo má to štěstí a vlastní kousek zahrádky u svého domu, pečlivě ji obdělává. Těch zanedbaných a zpustlých je čím dál míň. Jsou mnohem čistší řeky i potoky, rostou houby, které si pamatuji jen z dětství.
Upřímně věřím, že moji vnuci budou chodit do zdravých lesů a na krásné louky plné květin včetně mého hořečku.
