Syn.: Liquidambar barbata Stokes, Liquidambar gummifera Salisb., nom. illeg., Liquidambar macrophylla Oerst.
Čeleď: Altingiaceae Lindl.
Rozšíření: Severní a Střední Amerika. Areál v USA ohraničuje na severozápadě Connecticut, směrem na jih pobřežní státy, na jihu Florida a jižní Texas, západní hranice rozšíření vede přes státy Missouri, Arkansas a Oklahoma, na severu zasahuje po jižní Illinois. Roztroušeně roste také ve středním Mexiku, dále ve státech Střední Ameriky – Guatemala, Belize, Salvador, Nikaragua, Honduras. Vertikální rozmezí 0–800 m n. m. Do Evropy byl poprvé tento druh dovezen v roce 1681 a vysázen v zámecké zahradě ve Fulhamu v Londýně.
Největší světové zastoupení dosahoval rod Liquidambar (asi 20 druhů) v období miocénu (mladší terciér, asi před 24–8 mil. let). V této době byl součástí i velmi bohaté turgajské květeny, která pokrývala téměř celou Evropu. Nejstarší fosilní nálezy z období starších třetihor (eocénu) pocházejí z Grónska, jejich věk se odhaduje asi na 55 milionů let. V současnosti je 5 druhů tohoto rodu rozšířených v Severní a Střední Americe, východní Asii a východním Středozemí.
Ekologie: V USA dřevina převážně opadavých lesů mírného pásu, vyskytuje se ale i v oblastech temperátních vlhkých lesů, celkově ve výškovém rozmezí 0–800 m n. m. Na půdu poměrně nenáročná. V místech původního výskytu roste nejčastěji na neutrálních až kyselých, vlhkých, bohatých hlinitých náplavech, v údolích dolních toků řek. Daří se jí rovněž na málo propustných jílovitých půdách i na štěrkovitých a písčitých půdách, a také v bažinách. Roční srážky se zde pohybují mezi 1000–1800 mm. Málo tolerantní k zastínění. Ve společenstvech lužních a údolních lesů USA ji doprovázejí Acer rubrum, Acer negundo, Betula nigra, zástupci rodu Carya, Alnus, Cornus, Nyssa, Quercus, Magnolia, Cercis canadensis, Sassafras albidum, Pinus echinata, P. taeda, Taxodium distichum aj. V Mexiku tvoří součást horských vlhkých lesů mezotermního klimatu v nadmořské výšce 400–1800 m n. m., s ročními srážkami kolem 2000 mm. Zde v doprovodu s druhy Oreomunnea mexicana, Weinmannia pinnata, Magnolia schiedeana, Brunellia mexicana, Nyssa sylvatica, zástupci rodů Alnus, Carpinus, Cedrela, Clethra, Ilex, Ocotea, Phoebe, Podocarpus atd. V oblasti Střední Ameriky převážně jako příměsová dřevina tropických horských deštných lesů s řadou epifytů, roste zde například s druhy Podocarpus oleifolius, Clusia massoniana, Persea vesticula, Morella cerifera, Quercus sp. atd., v nadmořských výškách (650–)900–2000 m n. m. Kvete od konce února (v tropech od ledna) do poloviny května, plody dozrávají během září až října téhož roku.
Popis: Jednodomý, opadavý, středně velký až vysoký strom, dorůstající 15–30(–50) m výšky a kolem 60–100(–200) cm v průměru kmene. Koruna nejdříve kuželovitá, později okrouhlá, široce rozvětvená. Borka tmavě šedá, v mládí tenká, hladká, později hluboce podélně rozbrázděná, korkovitá, 2–4 cm široká. Letorosty olivově zelené, světle hnědé až tmavě červenohnědé, mírně hranaté, lesklé, lysé nebo jemně pýřité, s lenticelami; starší větvičky, s výraznými korkovými křídly. Listové jizvy srpovité, půlkruhovité nebo trojúhelníkovité. Pupeny střídavé, 6–12 mm dlouhé, olivově zelené, oranžové nebo červenohnědé, koncový zpravidla největší; pupenové šupiny celokrajné, brvité. Listy jednoduché, okrouhlé nebo ledvinovité, dlanitě laločnaté. Čepel 7–25 cm dlouhá, 4–18 cm široká se 3–7 zašpičatělými laloky, na svrchní straně tmavě zelená, lesklá, na rubu světlejší, lysá, případně s chomáčky chlupů v paždí žilek. Báze listu uťatá nebo srdčitá, okraj listu jemně pilovitý až zubatý. Řapík zpravidla lysý, 4,5–16 cm dlouhý. Listy se na podzim výrazně zbarvují do různých odstínů od oranžové do růžové, nachově červené či fialové barvy. (V tropických oblastech původního výskytu trvá doba bez olistění cca 1 měsíc). Květy nahé, jednopohlavné, zelenkavě žluté, drobné, v kulovitých hlávkách, vyrůstají z koncového pupenu. Samčí květy s 4–10 tyčinkami v mnoha hlávkách na vzpřímených latách, samičí s jedním spodním semeníkem ze 2 plodolistů, visící na stopkách zpravidla v 1 kulaté hlávce. Plodem jsou tobolky s vytrvalými čnělkami uspořádané po 20–50 v kulovitém plodenství 2,5–4 cm velkém, zprvu zeleném, později žlutavém, po dozrání hnědém. Semena 1–2 mm, hranatá s křídly.
Využití: Druh obsahuje velké množství cenné pryskyřice (American Sweetgum). Po naříznutí kmene vytéká čirá žlutavá šťáva, která má konzistenci hustého sirupu. Ta postupně tuhne v hmotu podobnou jantaru (Styrax amber), která působením tepla opět změkne. Další z klasických metod je získávání pryskyřice z lýka, které se dle různých postupů vaří nebo namáčí v horké vodě, lisuje a odstřeďuje. Získaná hmota se distribuuje pod názvy Styrax balsam, Copalm balsam, Styrax liquidus, Pereuvian balsam aj. Vedle těchto klasických metod se dřevo a lýko zpracovává i moderními technologickými postupy. Produkty mají široké využití v medicíně, slouží k léčbě kožních nemocí, dýchacích, gynekologických, trávících obtíží i psychických a nervových onemocněních a dále se využívá v parfumerii, slouží k výrobě žvýkaček, aromatizaci tabáku, sladkostí, pečiva atd.
Ambroň poskytuje také velmi tvrdé, pevné a dekorativní dřevo s bělí bíle narůžovělou a jádrem zbarveným do různých odstínů červenohnědé barvy (velmi podobné dřevu třešně). Používá se k výrobě nábytku, dýh, překližek, pražců, vhodné je také jako stavební dříví, k výrobě vlákniny a papíru. Hojně pěstovaný taxon v různých částech světa (tropická i jižní Afrika, Austrálie, Nový Zéland, Kypr aj.) jako technická, meliorační a protierozní dřevina.
Pro své nádherné podzimní zbarvení listů, zajímavé korkové větve i celkový vzhled našla ambroň uplatnění i v našich podmínkách jako solitérní dřevina v sadovnictví a okrasném zahradnictví. Vyžaduje ale chráněné polohy a u mladých jedinců zimní kryt. Množí se buď výsevem dovezených semen nebo hřížením.
Pro původní obyvatele Severní Ameriky (Cherokee, Choctaw, Koasati, Rappahannock) byla ambroň významnou součástí přírodní medicíny. Ztuhlou pryskyřici, která se působením tělesné teploty mění v pikantní gumovou, hořkosladkou lepivou hmotu, používali („na takové to domácí žvýkání“) ke žvýkání za účelem očisty ústní dutiny a zubů – byly to vlastně první přírodní žvýkačky, které kolonizátoři časem okopírovali a vylepšili. Ze směsi drcené pryskyřice a zvířecího sádla vyráběli hojivé masti na rány, vředy a různé nemoci kůže. V silném odvaru ze zelených částí ambroně a kořene Obolaria virginica namáčeli různé tkaniny, které následně sloužily jako antiseptické obvazy k ošetření řezných ran i podlitin.
Pryskyřice (čerstvá tekutá i ztuhlá), mladé listy, lýko, kůra i kořeny se užívaly různými způsoby k tišení horečky, k léčbě dýchacích, trávících, gynekologických, urologických, nervových a psychických potíží (z pryskyřice se vyrobily válečky, které se zasouvaly do nosních dírek – tato metoda se používala především u zvířat, v omezené míře i u lidí). Jak původní obyvatelé, tak kolonizátoři užívali kapky tekuté ambroňové šťávy před jídlem jako prevenci proti průjmům a zažívacím problémům.
Aztékové (žili na území dnešního Mexika) považovali Liquidambar nejen za léčivý, ale i posvátný strom. Jeho pryskyřice sloužila spolu s peřím kolibříků jako kadidlo a s tabákem jako směs ke kouření při různých rituálních obřadech.
Poznámka: První poznatky o této dřevině zachytil ve svém denníku španělský conquistador Don Bernal Diaz de Castillo, člen Cortézovy výpravy, který se zúčastnil uvítacího ceremoniálu mezi Cortézem a vládcem Montezumou v roce 1519. Během slavnostního obřadu se po jídle podával ke kouření tabák (v té době už v Evropě známý z Kolumbovy výpravy) s liquidambarovou pryskyřicí. Diazovi vůně připomněla balzám pocházející z příbuzného druhu Liquidambar orientalis, který se do Evropy dovážel jako vzácná léčivá látka ze Smyrny (Efezu).
Fotografovaly Gabriela Leugnerová, ve dnech 16. 9. 2006 (Česko, Arboretum Kostelec nad Černými lesy) a 7. 10. 2006 (Arboretum Nový Dvůr u Opavy); Naďa Gutzerová, 17. 10. 2012 a 8. 5. 2013 (Chrudim).