Česká jména: turecké žito, turecká pšenice, obilí indiánské, indiánská pšenice (Huber 1596), kukuřice obecná (Presl 1819, Opiz 1852), kukuřice, turecká pšenice, mais (Čelakovský 1879), kukuřice setá (Dostál 1989, Kubát 2002)
Čeleď: Poaceae Barnhart – lipnicovité
Zea mays
Rozšíření: Původní v jižním Mexiku, vznikla patrně v kultuře, údajně už asi před 9000 lety. Morfologicky ekvivalentní planá forma není známa. Pěstuje se jako kulturní plodina v mnoha oblastech světa, často i zplaňuje. U nás se pěstuje v teplých oblastech, také zplaňuje. Do střední Evropy se dostala v 16. století.
Ekologie: Pěstuje se výhradně v kultuře, zplaňuje v blízkosti polí, silnic a železničních tratí.
Zea mays
Popis: Jednoletá rostlina, 1–3(–4) m vysoká, stonek přímý, jednoduchý, jazýček uťatý, 3–5 mm dlouhý, listy podlouhle kopinaté, čepel plochá, širší než 4 cm. Květenství jsou jednodomá, samičí květy ve válcovitých palicích v úžlabí dolních a prostředních listů, až do doby zralosti jsou obalené pochvami, samčí květy ve vrcholové latě v lichoklasech. Vykvétá od července do října. Plodem je neokoralá obilka.
Využití: Jedná se o ceněnou obilninu, vyrábí se z ní mouka, kaše, také škrob, cukr, olej a některé pochutiny (popcorn, lupínky apod.). Používá se i jako krmivo. Adam Huber ji v roce 1596 doporučoval nejen k výrobě mouky, ale i k potírání ran a vředů, proti horkosti se používala i šťáva z listů.
Poznámka: V kultuře je řada odrůd, včetně kukuřice geneticky modifikované. Jedná se o plodinu s největší světovou produkcí (přibližně 700 milionů tun ročně).
Zea maysZea mays
Zea mays
Zea mays
Fotografováno ve dnech 10. 9. (železniční stanice Praha-Smíchov) a 13. 9. 2008 (Český Brod, polní kultura).