Syn.: Spergula subulata Sw., Spergella subulata (Sw.) Rchb., Alsine subulata (Sw.) Jess., Alsinella subulata (Sw.) Bubani, Phaloe subulata (Sw.) Dumort, Sagina subulata (Sw.) C. Presl, Sagina merinoi Pau, Sagina revelieri Jord. et Four, Sagina acicularis hort. E. Vilm., Sagina pilifera hort. E. Vilm., Spergula pilifera hort. E. Vilm., Spergula laricina Lightf., Arenaria calycina Willk. et Lange, Arenaria caespitosa hort. E. Vilm.
Čeleď: Caryophyllaceae – hvozdíkovité
Rozšíření: Evropský taxon rozšířený z jižních končin islandského a skandinávského pobřeží k jihu do španělské Galicie a Katalánska, italské Kalábrie a na Sicílii, dále pak od Polska přes Maďarsko, Chorvatsko a Albánii do řecké Makedonie. Spíše jen příležitostně zplaňuje v severoamerických (novoanglických i pacifických) pobřežních oblastech.
Ekologie: Atlantský element – taxon rostoucí na obnažených a přinejmenším přechodně zamokřených písčitých půdách, většinou na silikátových podkladech, z nížin vystupuje k 1200 m (v jižních oblastech areálu příležitostně až k 1800 m) nadmořské výšky do hor. Ponejvíce asi v nesnadno zařaditelných asociacích svazu Radiolinon linodis, zastupujícího jednoletou vegetaci vlhkých písků v třídě Isoëto-Nanojuncetea. Chamaefyt. Kvete od května do srpna.
Popis: Trsnatě se rozrůstající vytrvalá bylina, nepřesahující zpravidla 3–5 cm výšky, kratičce žláznatě pýřitá nebo téměř lysá, s útlými, poléhavě vystoupavými a z větší části nekvetoucími vstřícnolistými lodyžkami stěsnanými často v hustých poduškách. Přízemní listy seskládané v chomáčkovitých růžicích jsou prohnutě šídlovité, asi centimetr dlouhé, ukončené nápadnou osinkou; lodyžní jsou podobné, s blanitě srůstajícími bázemi. Květy na nitkovitých stopkách jsou soliterní, úžlabní i terminální, stěží 5 mm široké, pětičetné, volnoplátečné s eliptickými, blanitě lemovanými, při bázi žláznatými kališními lístky; lístky korunní jsou rovněž eliptické, zhruba stejně dlouhé jako sepaly, sněhově bílé. Androeceum sestává z pěti až deseti volných tyčinek. Semeník je svrchní, jednopouzdrý, s pěti čnělkami, a dozrává ve vejcovitou tobolku s početnými hnědými semeny, otvírající se pěti chlopněmi.
Poznámka: Jméno Spergula subulata připsal roku 1789 švédský botanik Olof P. Swartz nově rozpoznanému druhu, obecně do té doby spojovanému s druhem Sagina saginoides (tehdy ještě rovněž přičítaným linnéovskému rodu Spergula). Přesto uplynulo více než půl století, než Lucien Georges uvedl druh do lotrinských zahrad – zde pak byl mylně rozšiřován pod jménem velkokvětého korsického druhu Spergula pilifera ještě dlouho poté, kdy v něm Philipp Franz von Siebold rozpoznal onu Swartzovu Spergula subulata (přenesenou mezitím Karlem Bořivojem Preslem k rodu Sagina). Vžitá Preslova kombinace Sagina subulata je ale nelegitimní – stejné jméno přisoudil o rok dříve fregatní kapitán (a nadšený botanik) Dumont d’Urville na pohled podobnému malvínskému taxonu, známému dnes jako Colobanthus subulatus. Italský botanik Duilio Iamonico proto recentně Swartzovu taxonu přidělil nové jméno Sagina alexandrae, nyní už běžně přejímané taxonomickými databázemi. Zelenolisté i žlutolisté zahradní odrůdy, svého času nepostradatelné při osazování secesních mozaikových záhonů a dodnes často vysazované především ve skalkách, jsou nicméně (a nejspíš ještě dlouho budou) trvalkovými školkami i nadále nabízeny pod zaužívaným jménem Sagina subulata; jsou poněkud netypické zcela lysými, jen na okrajích stěží patrně brvitými listy, od rovněž lysé a vcelku podobné Sagina saginoides se ovšem liší nápadně staženým růstem, šídlovitými (ne lineárními) a výraznou osinkou ukončenými listy s pohárkovitě srostlými bázemi a budou nejspíš ještě podrobněji taxonomicky prověřovány.
Fotografováno ve dnech 18. 5. 2019 a 21. 7. 2023 (Česko, Morava, trvalkové školky v Lednici, rostliny v kultivaci).