Zamiloval jsem si Václava Cílka po přečtení jeho knihy Krajiny vnitřní a vnější (s úžasným podtitulem Texty o paměti krajiny, smysluplném bobrovi, areálu jablkového štrúdlu a také o tom, proč lezeme na rozhlednu). Přiznávám, že snad naprosto nejvíce mne ohromil, když v soupisu pramenů ke studiu krajiny uvedl i poslech hudby starého bakovského kantora Jiřího Ignáce Linka, rožmitálského mistra Jakuba Jana Ryby a jindřichohradeckého Adama Michny z Otradovic. Zcela si mne získal hlavně odkazem na cítolibské kantory Galinu a Kopřivu – Cítoliby u Loun jsou totiž vesničkou, kam jezdívám plakat nad starými časy, tam totiž doznívají v tichu zašlé slávy poslední akordy Kopřivova Requiem ještě dnes. Na pomyslná nebesa tedy pro mne osobně vstoupil kmotr Cílek svou literární tvorbou. Chápu však, že pro jiné může být podstatné i to, že Václav Cílek je také ředitelem Geologického ústavu Akademie věd České republiky, ekologem a klimatologem. V anketě o národní ohroženou rostlinu se stal kmotrem koniklece lučního českého (Pulsatilla pratensis subsp. bohemica).
Vyšli jsme společně na Sedlecké skály severně od Prahy, které se zvedají nad hluboko pod námi zaříznutým vltavským údolím. Kolem nás nakvétají letní druhy skalní stepi. Usadili jsme se na balvanech proterozoické břidlice a povídáme si o rostlinách.
Jaký má vztah ředitel Geologického ústavu Akademie věd k rostlinám?
Můj tatínek byl geolog a maminka botanička, doma jsme měli kytky pořád. Maminka později pracovala v Akademii, stála za některými velkými projekty, třeba s profesorem Dostálem. U nás se žilo botanickým životem.
Jaký vztah máte přímo k této krajině kolem Prahy?
Skalnaté údolí Vltavy se táhne daleko na jih, odtud až do Hluboké nad Vltavou. Tento fenomén je dosud nedoceněn. Je to velmi krásné, složité místo, nevysoké skály porostlé xerotermy – spíš skalnatiny než skály – jsou nesmírně příjemné. Když se dělal archeologický výzkum prvních Slovanů na našem území v Roztokách, tak jsem tuto oblast často navštěvoval.
Když se vezmou počty druhů rostlin, ptáků a geologické jevy, tak Praha a její nejbližší okolí převyšuje svým charakterem běžnou chráněnou krajinnou oblast. Biodiverzita je mnohem vyšší, v podstatě by Praha měla na národní park. Substráty tu najdeme vápnité i kyselé, rozdíl mezi severním a jižním okrajem Prahy je asi 1 stupeň průměrné roční teploty, srážkově je to víc než 100 milimetrů. Dále je Praha na hranici mezi termofytikem a mezofytikem, pak už se hlásí od Říčan Českomoravská vysočina, Český kras na jihu, taky jemně panonské Polabí od severu, k tomu velká řeka a navíc Berounka a Sázava se vlévají do Vltavy také nedaleko od Prahy – to je v podstatě velkolepá křižovatka vlivů. Proto je Praha tak bohatá i vegetačně. A před námi leží staré keltské hradisko, kousek dál v Roztokách zas nejstarší památky osídlení Slovanů.
Jako dlouholetý jeskyňář jsem trávil spoustu času v biotopu skalních stepiček – xerotermní vysýchavé lokality, duby, koniklece, kavyly – i když má takové místo do krasu často daleko, tak je to pěkná archaická krajina.
A jsme tedy u koniklece! Co pro Vás představuje?
Koniklec je hodně příjemný tím, že je to na jaře jedna z prvních nápadných kytek, a dál je krásný tím, že odkvetlý je možná ještě krásnější než kvetoucí. Koniklec pro mě není jen vztah k jednotlivé kytce, ale spíše k ekosystému, který reprezentuje. U koniklece je charakteristickým biotopem skála nad řekou. Heidegger psal, že nejlepší věci v sobě shromaždují velké množství významů, například hrnek je nádoba, zároveň dílo hrnčíře, voda a podobně. I koniklec v sobě shromažďuje mnoho významů – tvrdá skála, na které roste, měkká voda pod skalou, vertikalita skály, horizontalita vody, daleký výhled, člověkem nevyužívaná krajina, do toho duby, jeřáby, skalní společenstva rostlin – je prostě reprezentantem něčeho mnohem krásnějšího, širšího, většího, než je on sám.
Co tuto krásnou krajinu v současnosti nejvíce ohrožuje?
Podívejte se na ty jasany kolem skalní stepi – existuje obrovská eutrofizace. O oxidu uhličitém se hodně mluví, ale z hlediska biodiverzity není oxid uhličitý nic proti oxidům dusíku. Lidská produkce oxidů dusíku, která vede k dusičnanům, je dneska větší než přirozeno. A bude to pokračovat. Výrazně to prohnojuje krajinu, která zarůstá i na skalních stepích. Ostatně netýká se to jen stepí, eutrofizace například zničila i dvě třetiny korálových útesů.
Dá se s tím něco dělat?
Nedá. A to z toho důvodu, že na přeměně vodíku a dusíku, která je základem vlastně všech umělých hnojiv, závisí 40 % světové produkce potravin. Nadbytky jsou jen v řádu několika málo procent, a tak 30 % obyvatelstva závisí na umělých hnojivech. A ty se nějakým způsobem dříve nebo později uvolní do životního prostředí.
Proto například i biotopy koniklece zarůstají křovinami, tyto lokality obsazuje les. Je tedy potřeba udržet určité „komunity Robinsonů“ – pokud tady budou existovat místa 20 na 20 metrů, která budou kosena nebo vysekávána, tak se koniklec jako trosečník krajiny bude moci z těchto ostrůvků opět do krajiny rozšiřovat. Až les pohltí celý stepní ekosystém, nebude cesta zpátky.
Může dělat současný ekolog něco více než letuška v padajícím letadle – tedy usmívat se a roznášet alkohol?
Přesvědčil jsem se o tom, že burcování ani moralizování nefunguje. Tak spíš s úsměvem říkám hrozné informace. Pokud možno bez emocí a tlaku na lidi – je to taková předpřipravená evoluce. Nekonfliktním sdělováním informací se vytváří prostor, energie se neztratí v bojích, může to vést k dalšímu přemýšlení.
Zůstává ve vás ještě nějaký optimismus?
Geolog má v sobě vždycky základní optimismus. Vidí, že svět funguje 600 milionů let docela v pohodě, přes pády meteoritů, výbuchy sopek a podobně. Otravuje mě vítězství mainstreamu – třeba vítězství invazivních rostlin a zavlečených plevelů na úkor původních rostlin. A stejně ruku v ruce jde mainstream v kultuře, tam je zase vítězem televize. Mainstream se může vždycky zvrtnout oběma směry, k dobru i zlu.
Jak hodnotíte postavení ekologů a zelených v dnešní společnosti?
Do politiky se nevstupuje beztrestně. Pro ekology je charakteristické, že jsou to milí lidé, ale většinou hodně zarputilí. Dosáhnout konsensu mezi ekology, je velmi obtížné. Proto se může jevit, že sami zelení jsou mezi sebou hodně rozhádaní, a to následně vede ke snižování jejich popularity. Na druhou stranu je zajímavé, že vznikají velmi silná ekologická hnutí pravicová. Donedávna každý, kdo byl ekolog, byl de facto levičák. Dnes ale lidé vidí, že když chtějí rozvíjet společnost dlouhodobě ekonomicky, tak k této dlouhodobosti patří i onen vlastní přirozený základ. Ten mezník mohl nastat někdy kolem roku 2000. Vzniká postava pragmatického pravicového ekologa.
A na závěr: Chtěl byste něco botanikům vzkázat, říci?
Prozraďte mi, proč podle botanického klíče nejde určit žádnou kytku?
