Správný kmotr pro volbu Národní ohrožené rostliny by měl být člověkem rázným i přívětivým, měl by mít dobrý přehled o světě kolem, neměl by ale ztrácet ani smysl pro detail. Tak jsme si to alespoň původně naplánovali. Jestli se nám to bezezbytku podařilo, ať už rozhodnou samotní čtenáři. S jistotou ale vím, že v osobě herce Jaroslava Duška jsme takového kmotra určitě našli. Stal se kmotrem hrušně polničky (Pyrus pyraster).
Původně jsem měl za kmotrem Duškem namířeno až do Jindřichovic pod Smrkem na česko-polském pomezí, kde tráví své volné dny. Nakonec jsme se ale dohodli na setkání na břehu malého rybníčku u Oldřichova v Hájích nedaleko Liberce.
Utíkáte z Prahy? Jste více měšťan nebo venkovan?
Jsem člověk od malička přírodního typu, už jako malého mě vozili rodiče pod stan na Sázavu. Táta pracoval v divadle, měl tedy dva měsíce volna, takže jsme tam stanovali vždycky celé dva měsíce. No a narodil jsem se v Praze-Motole a dětství jsem strávil ve vile na Barrandově u dědy a babičky, kterou společně s nimi obýval i tehdejší samotný generální tajemník světové odborové federace. V garáži měl „šestsetrojku“ a mercedes – tam jsem se seznamoval s vyspělými vozy. A byla tam taky velká zahrada, k tomu i velká zimní zahrada a akvária. Takže jsem byl pořád buď na zahradě, anebo v zimní zahradě, eventuálně u Sázavy.
Pak jsme se s rodiči přestěhovali a tam to byl zase konec Prahy, tedy sady, louky, takže jsme zase trávili život v přírodě. Většinu času mého pražského života jsem žil někde u lesa a v místech s parkem. A nesmím zapomenout ani na potok Rokytku, po jeho březích jsem se toulal často – prostě vždycky se dala najít nějaká příroda. Teď dům v Černošicích je zase kousek u lesa.
Navíc jsem teď poněkud postoupil až sem do Jindřichovic pod Smrkem. V lesíku vedle bývalého mokřadu mám maringotku – občas mě navštíví srnec, strakapoud, káňata, sršni si u mě dělají hnízdo. Do Jindřichovic se už přestěhoval i můj syn. Celé Jindřichovice jsou laděny dost ekologicky – solární systémy, větrné elektrárny – každý, kdo má trochu zelené myšlení, je tady vítán! Děda byl zahradník, přál bych si, až jednou budu mít více času, pěstovat rostliny. Inspiruje mě hlavně permakultura.
Co pro Vás znamená hrušeň polnička?
Je to strom mého dětství! Znám ji ze Sázavy – byl to náš orientační bod uprostřed křižovatky. Ten stařičký strom tam roste dodnes.
Jak vnímáte současnou českou krajinu? Je v něčem výjimečná?
Všiml jsem si, že jsme země s největším počtem billboardů u dálnic. Jel jsem nedávno na Sicílii a za hranicemi jsem měl pořád nějaký zvláštní pocit. Pak mi došlo, že to pramení z možnosti koukat se do krajiny! Proč máme v krajině tolik reklamy? A pak ta uniformní překladiště a megasklady u měst – to je úplná chobotnice nafukující se kolem předměstí! Nerozumím tomu, když už máme tak velkou síť železnic, proč u nás jezdí tolik kamionů po silnici! To bohužel patří k české krajině – mnohatunové kamiony s přetaženými řidiči jsou obrazem naší dnešní krajiny. Vše se přizpůsobuje autům a kamionům – Václav Cílek říká, že naše civilizace se snaží učinit auta šťastnými. Daří se jí to! Zoufale se snažíme zastavět každou proluku, všechno potáhnout betonem a sklem – ztratil se akcent na lidský rozměr. Když se kritizují větrné elektrárny, že údajně hyzdí krajinu, tak nechápu, proč se staví tohle všechno ostatní! Indiáni říkají: Můžeme stavět úžasné stavby, ale my nestavíme chrámy, protože nemůžeme postavit nic krásnějšího, než je sama příroda. Měli bychom se naučit respektovat ráz místa, krajiny…
To jsou velmi zajímavé postřehy! Myslíte, že se dá s těmito problémy dneška něco dělat?
Nárůst počtu obyvatel na planetě je ohromný a musíme se ptát, co teď budeme dělat. Země má dost pro naše potřeby, ale určitě nemá dost pro naši chamtivost! Náš svět stojí před kardinální změnou myšlení, už se nemůžeme chovat stejně jako před 100 lety. Žijeme v permanentním napětí, v soutěži, planýrujeme planetu po staletí – dřív méně nápadně, teď už velmi zjevně, jde to vypozorovat. Berme Zemi jako živou bytost!
Příkladů k ekologičtějšímu přístupu ke světu najdeme kdekoliv dost! Ať o krajině zase začnou mluvit filozofové a ekologové. Nikdo s úzkými zájmy – politik, voják, ekonom – nemůže rozhodovat o Zemi. Je nutné harmonizovat naše konání, měli bychom dělat takové kroky, jejichž důsledky ještě chápeme a můžeme s nimi sami pracovat. Třeba taková úložiště jaderného odpadu jsou už mimo naše možnosti! Lidé nemohou dál před změnami prostředí zavírat oči, teď už se prostě něco začalo odehrávat a musíme být připraveni třeba i na velké krize. Vyvolávání úzkosti ale rozhodně není na místě, stačí, že ji živí vojenská lobby.
Jste optimista nebo čekáte spíše zlé časy?
Všechny staré civilizace věděly, že Země je živá bytost, lidé se dříve pokoušeli okamžiky změn chodu světa předpovídat. Nemám rád katastrofické scénáře – svět má mnohem více možností, než si my sami dokážeme představit. Svět nejedná podle toho, jak bychom si přáli, vždycky musíme počítat i s překvapením. Nebojím se budoucnosti. Jen vím, že se svět hodně změní. Je dobré, že dneska se už o tom všem přemýšlí, před pár lety by se na nás dívali jako na blázny. Tomu taky říkám překvapení…
