Syn.: Rosa flauto-sensibila BFLM.
Česká jména: adéla Kracmarova (PSVZ. 1896), „vonazblajzlaitohočokla“ (lidové jméno)
Čeleď: Někteří botanici ji považují za odvozenou skupinu blízkou rosnatkovitým, jiní pro ni charakterizují samostatnou čeleď a řád.
Rozšíření: V centru tropických amazonských pralesů. Dnešní výskyt je nejasný, druh v kategorii ohrožení CR nebo EX. Mladé rostliny, jediné v Evropě, byly zlikvidovány při bombardování Prahy v květnu 1945, kdy byl poškozen skleník botanické zahrady Na Slupi a rostliny nepřežily ranní mrazíky. O pěstování na jiných místech kulturního světa není nic známo, možné však je, že je stále využívána tradičními indiánskými komunitami. Ty získaly na její pěstování výjimku z brazilského Zákona o chovu a využití nebezpečných masožravých organismů, jejich držbě a obchodu s nimi ve smyslu pozdějších úprav a dalších legislativních změn. Díky záhadnému zmizení komisaře, který naplnění zákona ve státě Amazonas kontroloval, nemáme o současném stavu zemědělského využití tohoto druhu žádné zprávy.
Ekologie: Největší známá masožravá rostlina. Obývá okraje pralesa poblíž domorodých vesnických sídel. Zvláště vyšlechtěné selekce se používaly při neblaze proslulých indiánských obřadech. Plané exempláře se obvykle živily likvidací škůdců domácí zvířeny – lasicovitými šelmami a kojoty, ale i neopatrnou chovanou drůbeží. Právě proto si jich všimli domorodci a byla uskutečněna jejich domestikace.
Do Evropy ji přivezl český botanik Kráčmera v devadesátých letech 19. století. Rostlina mu byla zabavena c. k. tajnou policií a umístěna ve skleníku německé university. V kultuře rostla bez problémů. Po několika incidentech při školních exkurzích byla, za protestu českých universitních profesorů, přenesena do zásobního skleníku, kde byla v kultuře do roku 1945.
Popis: Z krátkého hlízovitého oddenku vyrůstá vzpřímený stonek nesoucí listy. Na vrcholu stonku je jeden velký květ přeměněný v láčku. Protože rostlina, a to je mezi masožravkami výjimka, používá pohlavní orgány k lapání kořisti, rozmnožuje se pouze vegetativně drobnými hlízkami v paždí listů. V důsledku toho je velice málo variabilní.
Etologie: Rostlina je schopná reagovat na chvění a další podněty zvenčí. Je u ní možno vypěstovat podmíněný reflex, kdy určitá frekvence zvukových vln připraví láčku k příjmu zvláště velké potravy. Podobně je tomu u mucholapky podivné, která rozezná chvění způsobené hmyzem od chvění způsobeného větrem či deštěm. Rostlina vykonává pohyby stejným mechanismem, jako pasti mucholapky – signál se šíří pomocí elektrických vzruchů na buněčné membráně.
Poznámka: O prakticky neznámém českém géniovi – botanikovi, šlechtiteli, ekonomovi, finančníkovi – Kráčmerovi se dovídáme jen náhodou a útržkovitě. Z jeho dětství je známo pouze, že pochází z okolí Kardašovy Řečice, kde vychodil základní školu a později byl na reálném gymnásiu. Pro záhadnou ztrátu třídních knih z let 1840 až 1850 v c. k. školním jindřichohradeckém archivu však o jeho dětství nevíme zhola nic.
Kolem roku 1850 rodina Kracmeru emigruje do USA, kde se živí prodejem nápoje Whis-Ko (Whisky-kokain), později, poté co zjistil, že pálením zkaženého obilí napadeného námelem se účinky nápoje zvyšují, inovovaného na Whis-Ko-LA (Lyzergine Acidum). Nápoj si rázem získal neuvěřitelnou popularitu v období občanské války a než byl zakázán, vydělal rodině obrovské jmění, které se ještě zvýšilo po zákazu nápoje a při jeho pašování ze svobodného Texasu do jiných států Unie. Podobné nápoje, které začaly produkovat mnohé podniky v pirátské snaze napodobit původní Whiskolu (jako je známá Kokakola a přídavkem koly), již této popularity nikdy nedosáhly.
Získané peníze pomohly Kráčmerovi věnovat se jeho celoživotní vášni – botanice. Vypěstoval jabloně plodící obří jablka, rychle klíčící fazole a zkoumal celou řadu halucinogenních rostlin. Transgenním přenosem se mu podařilo přenést významné účinné látky – hypnotika do rodu Rosa, a tak stvořil první GMO organismus dávno před oficiálním poznáním funkce DNA. Nejspíše už v Americe se rodina seznámila s císařem Maxmiliánem I. Mexickým. Vzájemná záliba v botanice stála za pozváním mladého Kráčmery do Mexika na začátku roku 1867. Císaře však již zastihl ve vězení v Cerro de las Campanas. Zde ho také císař dne 17. června – tedy dva dny před popravou – povýšil do šlechtického stavu. Údajně za objevy na poli botaniky, své ale také jistě sehrála vydatná zásilka Whiskoly, kterou, podle protokolu z popravy, popíjeli svorně jak republikáni tak roajalisté. Tím nepřímo přispěl Kráčmera k uzavření míru a dalšímu rozkvětu Mexické republiky. Od nynějška se podepisuje a v odborných kruzích je znám jako baron Ruppert von Kratzmar, soukromý docent Faustovy university ve Wienerschnitzelbergu.
Poté se stopa Kráčmery opět ztrácí, jako šlechtic musí uprchnout z Mexika a za cíl svých botanických studií zvolil – a ne nadarmo – Brazílii.
Jako zralý muž se objevuje v polovině devadesátých let v Praze. Naráží na nepochopení jak pražských Čechů, tak i Němců, kteří se vysmívají jeho botanickým výzkumům a požadují důkazy. V čele oponentů je jeho bývalý profesor z jindřichohradeckého gymnásia. Důkaz jim poskytne bravurním číslem, kdy jeho výpěstek Adelaide kracmarii sžírá psa hraběnky Thunové. Tím si však znepřátelí českou šlechtu a musí využít podsvětí, aby prchl před pronásledováním ambiciozního a přehnaně sebevědomého amerického detektiva Nicka Cartera. Utíká do Vídně, kde se krátce setkává s jiným českým velikánem Járou Cimrmanem.
Protože oba géniové byli krajně rozhořčeni jak přístupem pražských Němců, tak i Čechů, a protože každý desátý tajný vídeňský policista hovořil maďarsky a každý třetí česky, hovořili spolu latinsky. Latinsky totiž ve Vídni hovořili pouze kněží, a ti se v podniku U mamá Irmy samozřejmě nevyskytovali (i když znal jsem jednoho kněze). Cimrman se sice o botaniku nezajímal, protože v této době byl jeho zájem soustředěn na preventivní lustrování významných zločinců podle jejich projevů v dětství a vypracovával metodu jejich vyhledávání podle třídních knih. Přesto si však psal poznámky, které později hodlal využít ve své divadelní tvorbě. A protože jednacím jazykem byla latina, tak i jeho poznámky byly latinské. A tak v hustém dýmu u Sachrova dortu a sklenky absintu vznikl záznam, který se později stal platným popisem druhu i rodu Adelaide. Cimrmanovy poznámky byly připojeny ke známému divadelnímu opusu Jmelí. Nejspíše některý mladší herec Cimrmanovy herecké společnosti je zavezl na Slovensko, kde skončily v místním archivu. Otištěny byly až v roce 1940 v Levoči ve sborníku České náivné divadlo, aneb na čo všetko Čechúni poserajú.
Vraťme se však zpět do Vídně devadesátých let. Ve stejném podniku, U mamá Irmy, se seznamuje Kráčmera se zhýralým hrabětem Görcem, který své jmění rozpustil v alkoholu a neslušném životě. Kráčmera kupuje jeho hrad v dalekých tajemných Karpatech, kde doufá nalézti klid ke svým experimentům a kam se také urychleně stěhuje. Kromě botaniky se věnuje optice, elektromechanice, balzamování (odtud snad jeho vášeň pro kryopreservaci) a nově vznikajícímu oboru jaderné fyziky. Konstruuje malou elektrárnu, o které dodnes svědčí zelené světélkování trosek a zvýšená radioaktivita zdiva hradu. Jeho pokusy – časté výbuchy a světelné efekty – však ruší nervově labilního operního zpěváka hraběte Teleki z Tölöki, který zde pravidelně trávil svou dovolenou. Umělec, vysoce postavený u dvora, si vymohl násilné vysídlení hradu v důsledku rušení klidu, a tak zkostnatělá rakouská justice opět dala přednost protekcionismu, korupci a iracionálním uměleckým manýrám před jasnými potřebami vědy.
Životem unavený Kráčmera odjíždí opět do Ameriky, kde se věnuje ochraně genofondu, zvláště kryopreservaci. Získává hodnost poručíka biologie.
Pokud můžeme věřit panu Frištenskému, bytem v Kosmonosích, tak naposledy byl Kráčmera, nyní vystupující jako poručík Beran, viděn poblíž severního pólu někdy kolem roku 1909.
Taxonomická poznámka: Cimrmanův popis, který zní (v překladu) velká kytka, která žere květem, je postačující, protože druh Adelaide kracmarii není možné zaměnit za žádnou jinou rostlinu. Ostatní popisy ve sborníku, např. Rosa flauto-sensibila, jsou neplatné, protože projevy rostlinné etologie není možné prokázat u herbářových položek.
P. S. S upřímnou láskou k Oldřichu Lipskému a Jiřímu Brdečkovi, v neposlední řadě také se srdečným pozdravením Janu Švankmajerovi!