…Tyto stromy velmi často využívají ptáci k hnízdění
(na ostrově Cousin to byl především druh Gygis alba).
Ptáci jsou také významným transportním médiem,
protože plody jsou dobře přizpůsobené na přenos na povrchu jejich těl
– dokáží se zabodnout do peří i přilnout pomocí lepkavého výměšku.
Byly dokonce zaznamenány případy,
kdy enormní množství nalepených plodů umořilo ptačí mláďata.
– Vít Grulich (2011): Pisonia grandis R. Br. – Botany.cz.
Kdysi dávno, na berberském pobřeží, vymodlil svatý Securis pro své milované stromy zvláštní milosrdenství: byly čas od času uvolněny z pevného sevření země a mohly chodit jako jiní tvorové. Avšak musely se vrátit jakmile zazněl poustevníkův zvonek, navíc nesměly nic ničit a uchvacovat. Jenže jednoho dne uslyšel jeden ze stromů ve svých větvích divný pokušitelský hlas – snad to byl hlas velikého ptáka, který býval kdysi hadem. Strom najednou začal být zmítán touhou natáhnout se a roztrhat všechny ptáky, kteří létali kolem svých hnízd. Pokušitel naplnil jeho korunu nádhernými pávy, duch stromu je pak dychtivě dávil a požíral, až z nich nezbylo ani jediné pero. Když přišlo jaro, ostatní stromy vyhnaly listy, jen tento ne. Místo listů se v jeho koruně zalesklo peří charakteristického nádechu a vzoru. Securis pochopil, a proto onen strom potrestal – zasadil ho znovu do země. A každý, kdo by jej přesadil, měl propadnout kletbě.
Vše by snad bylo zaváto prachem času a zapomenuto, kdyby jistý alžbětinský vlastenec a pirát jménem Walter Vane nepřivezl potomky tohoto stromu do Anglie. Tam rostly na cornwallském pobřeží po několik generací. Mezi venkovany se sice povídalo, že jsou to stromy zlé, které prý zabíjejí lidi; navíc se v kraji rozmohla podivná letní horečka, které padlo za oběť mnoho dobrých sousedů. Majitel panství byl ale člověkem osvíceným – Ir s anglickým vychováním, robustní racionalista – nevěřil hloupým pověrám venkovanů, strachem ze strachu netrpěl. Stromy přece nikoho vraždit nemohou! A tak se jimi nechal jen tak na oko zabít sám – jednoduše po noci probdělé v blízkosti těchto stromů načas zmizel a jeho náhlé znovuobjevení pak mělo všem náležitě efektně dokázat, že stromy rozhodně vůbec nikomu neškodí. Vše ale nakonec dopadlo trochu jinak.
… ony stromy tam nahoře rozsévaly smrt vpravo a vlevo tak jistě, jako by to byli obři,
stojící na vršku a kyjem srážející lidi v zástupech…
– Gilbert Keith Chesterton (1926): Stromy pýchy. – Ladislav Kuncíř, Praha.