Syn.: Erigeron viscosus L., Inula viscosa (L.) Aiton, Jacobaea viscosa (L.) Merino
Čeleď: Asteraceae – hvězdnicovité
Rozšíření: Původní v přímořských oblastech celého Středozemního moře i v Makaronésii, zavlečena například do Austrálie nebo Severní Ameriky. V původním areálu se rozlišuje několik poddruhů, v Portugalsku to jsou Dittrichia viscosa subsp. revoluta a D. v. subsp. maritima, ve východním Středozemí D. v. subsp. angustifolia.
Ekologie: Roste na narušených půdách na rumištích, starých zdech, v balvanitých a štěrkovitých korytech vysychajících toků poblíž pobřeží i přímo na mořském pobřeží, stoupá do výšek okolo 500 m n. m. Kvete od června do listopadu.
Popis: Vytrvalá bylina, 40–130 cm vysoká, hustě žláznatá, vonící po kafru. Lodyha je přímá nebo vystoupavá, zdola dřevnatějící, s velmi četnými větvemi, které jsou mnohem kratší a tenčí. Listy jsou střídavé, přisedlé, kopinaté, 3–7 cm dlouhé, na okraji nezřídka zubaté. Květenství je hustá lata, průměr úboru je 15–25 mm, zákrov je válcovitý se zaoblenou bází; jazykovitých květů je 12–16, liguly jsou 8–12 mm dlouhé, žluté. Plodem je nažka.
Poznámka: V Austrálii, kam byla zavlečena v polovině 20. století, je vedena na seznamu druhů potenciálně ohrožujících přirozené ekosystémy a biodiverzitu. Produkuje velké množství semen, průměrně velká rostlina za sezónu vytvoří 600–700 úborů. Vylučuje látky, inhibující klíčení semen ostatních druhů. Látky obsažené v rostlinách mohou po kontaktu u lidí způsobit kožní potíže.
Rod Dittrichia je pojmenován po německém botanikovi Manfredu Dittrichovi, specialistovi na čeleď Asteraceae.
Fotografovali Tomáš Mrázek, dne 19. 8. 2009 (Španělsko, Tossa de Mar, mořské pobřeží); Naďa Gutzerová, dne 27. 9. 2011 (Chorvatsko, Blato).